Na první pohled nic neobvyklého. Jenže když se Viktor Kohout narodil, dělníci právě dokončovali novou budovu Hlavního nádraží v Praze a na Moravě lidé zakládali Orla. Pan Kohout se totiž narodil 17.12.1909.

Do jeho domku v Tavíkovicích mu k životnímu jubileu přichází popřát jeho sedmdesátiletá dcera Vítězslava, o rok mladší syn Vladimír, představitelé obce a další gratulanti.

Oslavenec, rodák z Kravska, se celý život profesionálně věnoval zahradnictví. „A protože je zahradníků málo a nikomu se nechce dělat, chtěl svatý Petr, abych tu ještě nějakou dobu byl,“ usmívá se vitální jubilant, když ve svém domku vítá hosty. Od starosty a zástupce správy sociálního zabezpečení dostává dary, květiny a osobní dopis ministra práce. Obci pak stoletý muž daruje vlastnoručně vyšívaný obraz. Vyšívání se kromě zahrádky věnuje aktivně dodnes. „Když jsem byl zaměstnaný v Tulešicích, tak mne jedna jeptiška požádala, jestli bych jim nepomohl s vyšíváním obrázků. Tento obraz byl můj první,“ ukazuje vitální muž na obrázek na stěně.

Oslavenec se celý život pohybuje mezi rostlinami. „Od čtrnácti let až do důchodu, když mi bylo šestašedesát, jsem pracoval jako zahradník. Táta byl zahradník a já se zahradníkem vyučil ve Znojmě. Pracoval jsem také v Tulešicích na zámku u statkáře Goldschmieda,“ vypravuje o své životní profesi jubilant.

Stoletý pán přežil dvě světové války. „Zažil jsem jako dítě první světovou válku, ve druhé světové válce mne vyslýchalo i gestapo. Všechno ale nakonec dobře dopadlo,“ říká také Kohout.

Oslavenec, byť je v kmetském věku, je zcela samostatný, při plné síle a zdraví. „Ráno o půl šesté vstávám a celý den něco dělám. Celý rok se věnuji zahrádce, pořád vyšívám své obrazy, rád se dívám na televizi. V podstatě na každý sport kromě hokeje. Ten je na mne moc tvrdý. Pořád se tam bijou,“ svěřuje se stoletý muž.

Na vánoce svého mládí, které následují vždy týden po jeho narozeninách, vzpomíná jako na velmi skromné svátky. „Když se pod stromkem objevila třeba kniha, byl to malý zázrak,“ říká muž.
A recept na dlouhověkost? „Člověk to nesmí vzdát. Musí se prostě pořád chtít aktivně žít,“ uzavírá oslavenec.