„Když jsem byl malý kluk, měli jsem na chatě sousedy, kteří byli oba dárci krve. Já jim to dárcovství záviděl. Chtěl jsem být jako oni,“ vzpomíná Pivovarčík. První zkušenost s darováním nejcennější tekutiny pak přišla na prahu dospělosti. „Poprvé jsem se na odběr přihlásil na vojně. A protože jsem z toho neměl žádný špatný pocit či stav, ale spíš naopak, tak od té doby dávám krev pravidelně,“ říká dárce.

S dárcovstvím začínal v roce 1970. „Tenkrát se krev dávala čtyřikrát ročně, dnes i s plazmou dávám osm až dvanáctkrát za rok. Vše záleží na zdravotním stavu,“ říká Pivovarčík. Po odběru dostávali dárci vždy malou svačinu. „V šedesátých letech se dokonce dávaly dvě deci vína, ale to já nezažil. Za mne se dávaly už jen svačinky,“ tvrdí dárce. Na začátky dárcovství vzpomíná s úsměvem.

„Dárcovství v šedesátých letech bylo trochu v plenkách. Pamatuji si, jek ve staré nemocnici lékaři, sestřičky i dárci byli všichni kompletně zakuklení v bílém, jen oči byly vidět,“ vzpomíná jubilant. Když se spočítá množství krve, které za svůj život zdarma daroval, vychází objem na nepředstavitelných šedesát litrů. A jakou krev vlastně dává? „Mám klasickou skupinu A plus, kterou má pětadevadesát procent obyvatel planety,“ svěřuje se Pivovarčík. Dávat krev, či plazmu za peníze ho nenapadlo. „Nemám potřebu brát peníze za odběr, ale chápu i lidi, kteří si za plazmu zaplatit nechají,“ říká Pivovarčík. Vyzkoušet dárcovství doporučuje všem.

„Každý by si měl alespoň jednou v životě zkusit darovat krev,“ uzavírá Pivovarčík.