„Ještě v září jsme diskutovali například s režisérem Janem Špátou, který s Polajkou natáčel dokument. On jediný tvrdil, že to praskne do Vánoc, my ostatní jsme odhadovali rok nebo dva,“ vzpomíná Syka, nyní opět praktický lékař. Když ale v pátek sedmnáctého listopadu slyšel z rozhlasu o probíhajícím shromáždění studentů na pražském Albertově, napadlo ho, že by z toho něco mohlo být. „Že je to tady jsme si řekli v pondělí, když jsme s Polajkou točili vánoční pořad v brněnské televizi. Technici nervózně pobíhali, vyměňovali si zprávy a pak jsme slyšeli: v Praze na Václaváku je sto tisíc,“ pokračuje ve vzpomínkách Syka. O víkendu se pak vydal s jedním studentem střední zemědělské školy do Prahy.

„Přijeli jsme večer, demonstrace už skončila. Vydali jsme se proto do Činoherního klubu. Divadlo bylo přeplněné. Na chodbě Petr Čepek organizoval lidi, kteří přinášeli zprávy z různých koutů republiky. Šel jsem k nim. Po chvíli mě vystrčili na podium,“ dodává Syka. V kabátě s omotanou šálou sdělil posluchačům, že ve Znojmě zatím panuje stalinské ticho.

„Druhý den jsme se účastnili děkovné bohoslužby za svatořečení Anežky České, ani jsme se nevešli do katedrály. Odpoledne jsme zamířili na Letnou. V neděli jsme se vrátili do Znojma, protože jsme plni obrovského nadšení cítili potřebu, přenést něco z té atmosféry k nám“ říká Syka. Když večer přijeli do Znojma, příznačně našli jen malý hlouček lidí na náměstí Svobody.

„Nepřekvapilo mě to. Znojmo leželo padesát let u závor na hranici dvou světů, bylo plné pohraničníků a všelijakých přisluhovačů režimu. O tom, že přesto změnu očekávala a zpočátku přivítala většina lidí, svědčilo například zaplněné dolní náměstí při generální stávce,“ hodnotí Syka, který se brzy zapojil do práce Občanského fóra. Vzpomíná na jeden symbolický moment. „Bylo to někdy začátkem prosince. Na budově okresního výboru KSČ na náměstí Svobody stále visela obrovská rudá hvězda. Šli jsme tři za tehdejším okresním tajemníkem Radou. Představiteli totalitní moci, i když dosluhující jsme řekli, že mají dva tři dny na to, aby hvězdu sundali nebo přivedeme velké shromáždění lidí a bude zle,“ přibližuje dramatickou chvíli Syka. Připouští, že hráli poněkud vabank. „Nic ještě nebylo jistého, ale dopadlo to dobře. Sundali hvězdu sami,“ poznamenává.

Vstup do politiky nebyl jeho ambicí, ale na práci v České národní radě a první Poslanecké sněmovně je hrdý. „Nelituji toho, že jsem šel do politiky. K onomu dějinnému zvratu byl každý slušný člověk povinný přispět svým dílem. Jsem hrdý na to, že jsem byl u schvalování české Ústavy a projednávání Listiny práv, u tvoření základů stále nedokončené reformy zdravotnictví, ale dnes jsem rád zpátky v medicíně,“ shrnuje Martin Syka.