„Vánoce? To je taková kouzelná doba. Přijedou všichni příbuzní, přejeme si krásné svátky, posedíme u stromečku, dáme si dárky a je nám dobře,“ svěřuje se Marie Vránová.

Hovoří klidně a soustředěně a vybavuje si přesné detaily ze svého dlouhého života.

„S manželem jsme se vzali osmého srpna 1942 a od té doby žiji v Tavíkovicích. Původem jsem ale z Ivančic, takže pokud žili rodiče, jezdili jsme na Vánoce za nimi do Ivančic,“ vzpomíná elegantní dáma. Jak vidí Vánoce svého mládí a dnes?

„Za mého dětství a mládí bylo vše okolo Vánoc takové skromnější. Dnes je to čím dál takové náročnější,“ myslí si Vránová. Pohodu u stromku si dokáže vždy udělat. „Zazpíváme si koledy, já jsem navíc hrávala na piano, takže jsme zpívali za doprovodu klavíru. Na piano hrály také obě moje dcery,“ svěřuje se hrdě dáma. O svátcích není nikdy sama. „Sem do mlýna za mnou jezdí obě vnučky a také pravnuk a dvě pravnučky. Dříve jsme se scházeli najednou celá rodina a teď už mne navštěvují postupně, protože vnučky slaví ve svém rodinném kruhu,“ vysvětluje.

Paní Vránová bydlí s rodinou v kouzelném prostředí mlýna u Tavíkovic. „Já jsem vždy žila v krásném prostředí. Dětství jsem prožila ve Sloupu v Moravském Krasu, Ivančice, kde jsem prožila mládí, jsou také krásné,“ zasní se. V Ivančicích chodila do gymnázia a pak jezdila do Brna na Filozofickou fakultu. „Profesí jsem učitelka. Učila jsem němčinu, zeměpis, dějepis a češtinu,“ říká Vránová.

Dnes už moc nečte, protože má slabý zrak. „Čte mi dcera. Já hodně poslouchám rozhlasové hry,“ vysvětluje.

Na své žáky ráda a často vzpomíná. „Učila jsem děti všech věků od malých školáků až po učiliště. Moji žáci mi dodnes posílají vánoční pozdravy,“ usmívá se Vránová. Ve svém požehnaném věku srší optimismem. „Přeji všem, aby žili v klidu a ve zdraví,“ vzkazuje na konci Vánoc více než sto tři let po svém narození Marie Vránová.