Dopis napsal Štefko: Vyznání mamince

Zdroj: Deník

Teď, když se díváš z té rajské zahrady na tu mou životní cestu, tak jistě víš, že jsem napsal dost rozsáhlé dílo o svém životě, v němž jsi často vzpomínána a několikrát i citována a jistě tam nacházíš i to, že ač jsem Ti to neříkal, jsem se převážně vždy snažil dodržovat Tvé zásadady chování k bližním, v souladu s tím, cos nás učila a v co jsi sama pevně věřila, tedy v dobrotu, slušnost a poctivost.

Narodil jsem se Ti na začátku druhé světové války a od chvíle, kdy jsem začal poznávat život, jak ještě v období války, tak i mnoho let po ní, jsem cítil, že jsme všichni zažívali značnou bídu. Zejména pak v opuštěných Sudetech na Karlovarsku, kam jsme se na dekret Beneše v roce 1946 přistěhovali. Proto je s velkým obdivem, dodnes nepochopitelným, že jsi pro ty svoje ratolesti vždy obstarala alespoň to základní pro život a vzdělání, i když jsi sama do školy nechodila. Dle vzpomínek na Tvoje vyprávění jsi musela jako oboustranný sirotek od svých sedmi let místo školy sloužit svým vzdáleným příbuzným, kdesi na kysuckých chotárech moravsko-slovenského pomezí. Ani tento Tvůj nanejvýš drsný život jak v dětství, tak ještě i v mládí, Tě nezlomil, spíš Ti poskytl jakousi „školu života“. Protože jinak jsi místo vzdělání dostala do vínku života jen jedno veliké srdce, přetékající dobrotou a láskou, které Ti muselo vystačit na celý život, přičemž si všechno to dobro z něj rozdávala plnými hrstmi na všechny strany.

Dopis napsala čtenářka Tereza: Milý táto,

Milovaná maminko, použiji alespoň jeden příklad, kde bych se pokusil znázornit tu Tvou velikou péči a starostlivost o nás. Vzpomínám, jak jako asi desetiletý kluk jsem se snažil štípat sekerou polínka a po vzoru mého otce si špalek přidržovat levou rukou, což bylo v popisovaném případě osudné. Při špatně vedeném seku jsem se ostřím trefil právě do palce položeného na špalku a šikmo jsem si ho do hloubky rozsekl velmi značně i jeho kloub. Bylo to velmi vážné, zejména v situaci na zapadlé vesnici, kde pomoc byla nedostupná. Situace ses nezalekla a začala jsi okamžitě jednat. Tvoje samaritánské ruce se postaraly o postupné navrácení zdraví palce i jeho funkce a o této události vypráví jenom celoživotní jizva na něm, kterou denně vidím a hned ji spojuji s Tebou, drahá maminko. I za to Ti moc děkuji, ale podobných situací, vždyť víš, maminko, bylo v našem životě hodně, kdy bylo na Tobě, abys nám „pofoukala“ fyzickou či duševní bolístku. Jak jsi to dělala, maminko - při své tvrdé práci, kdy jsi v tom zapomenutém kraji, kde ještě dlouhých osm let nebyl zaveden elektrický proud, a proto vše se muselo vykonávat manuálně, pomáhala otci dobývat pro rodinu „chléb vezdejší“, a přitom jsi stačila ty svoje potomky zahrnovat péčí a láskou, jako bys neměla na starosti nic jiného… Z dnešního pohledu neuvěřitelné.

Tehdy jsme ani netušili, co jsi musela zažívat strachu o nás při těch našich denních dětských kouscích Tvých čiperných potomků, o kterých jsi mnohdy nevěděla, neb jsi byla plně zaneprázdněna prací. To jsi ale také nevěděla třeba o různých tajemných a velmi nebezpečných výpravách malých průzkumníků do skal, na lesních srázech za sběrem sladkého kořene „sladičky“ nebo „návštěvách“ starých, před časem opuštěných mlýnů u Ratibořského potoka či opuštěných hájoven v hlubokých okolních lesích, třeba v katastru Ratiboře, či později pod Sovoluskami. I za to se Ti hluboce omluvám…

Dopis napsal Martin: Ahoj, táto.

Již dlouhý čas uplynul od doby, kdy bílošedá barva převzala vládu i nad mými vlasy a čím víc se i ten můj čas postupně naplňuje, tím víc, drahá maminko, mi chybíš. Ty šediny mi otevřely dvířka nostalgické komnaty, kde je uloženo všechno to krásné, jak jsi nás bezmezně milovala, jak jsi nám předávala ze své „školy života“ lidské hodnoty, v nichž jsi viděla a věřila, že by měl být celý život jakousi pohádkou, kde absolutně vítězí jenom to dobro. Byla jsi nenapravitelnou optimistkou! V tomto světle Tě tak stále vidím. Ani by sis nedovedla představit, jak hluboce bych se rád před Tebou uklonil a řekl, jak Tě za to vše mám rád, milá maminko, a jak moc Tě postrádám. Byla jsi můj poklad, který jsem z nevědomosti nehledal, a přitom ho měl nadosah. Jak rád bych to napravil…

Milovaná maminko, píši Ti tyto řádky a až se k Tobě dostanou a budeš je číst, věřím, že přijmeš mé vyznání jako omluvu za to, že jsem Ti nejenom jejich obsah, ale i mnoho dalšího nesdělil ještě za Tvého života. A i když není slov, jimiž by se dalo vyjádřit to, jak rád bych Ti to řekl sám a odnesl si po dlouhých desítkách let pohlazení Tvou něžnou jemnou rukou, jejíž sametovou hebkost jsem v dalším životě již nikdy nepoznal…

S úctou Tvůj syn Štefko, jak jsi mi říkala…