„Sehnat herce nebylo nijak těžké. Oslovila jsem všechny, kteří hrávali divadlo před pětadvaceti lety, přidalo se i pár mladých. Mnohem těžší bylo odhodlat se k tomu. Režisér tehdejších divadelníků Václav Janda mě vždycky přesvědčoval, abych to režisérské žezlo po něm převzala. 

Trvalo to dlouhá léta. Řadu let jsme jezdívali na ochotnická představení do nedalekých Želetic či Horních Kounic. Bylo mi líto, že ve Višňové se divadlo nehraje. Poslední a tolik potřebné pomyslné nakopnutí jsem dostala právě od želetického režiséra Seidla. Sliboval, že mi pomůže, a také slib dodržel. Pomohl mi neocenitelnými radami a poskytl nám svou hru," vysvětluje režisérka ochotníků Marie Machová.

Někteří z herců jsou aktivní i v dalším společenském dění v městysi. „S kamarádkou nemůžeme nikde chybět. Jsme dobrovolné hasičky a členky svazu zahrádkářů. Divadlo jsme si nenechaly ujít," říká s úsměvem Kamila Ingerlová, ztvárňující Stázku.

Marie Mašová hrávala divadlo před lety a ani u jeho znovuobnovení nemohla chybět. „Moc mi jeviště chybělo. Představuji Bety Pláteníkovou, manželku notáře a zároveň místní drbnu ze Záhoran, a je mi v její kůži moc dobře. Přidal se k nám i můj čtrnáctiletý syn Jirka, který hraje muzikanta Vencu a je nejmladším členem souboru," nadšeně líčí Mašová.

Pro případné výpadky paměti je v zákulisí připravena učitelka ve výslužbě, nynější nápověda Marie Pytlíková. „Text umí všichni výborně. Samozřejmě se stane, že občas tréma zapracuje, pak jim ráda hodím pomyslné záchranné lano. Na jeviště bych ale nevylezla ani za nic. Jsem sice bývalá kantorka, kde je určitá míra exhibicionismu také potřeba, ale přece jen, diváky a posluchači jsou jen děti," obdivuje hereckou práci ochotníků Pytlíková.

Obě představení dokázala zaplnit místní kinosál do posledního místečka. „Mnozí se na ně ani nedostali, uvažuji o tom, že přidáme další vystoupení," říká režisérka. (Představení reprízovali v sobotu šestadvacátého května a hráli opět pro zcela zaplněné hlediště  –  pozn. red.)

Obdiv diváků sklízely i nádherné kulisy a dobové kostýmy z první poloviny devatenáctého století. „Máme je z půjčovny a myslím, že se jejich výběr podařil," pochvaluje si Ingerlová.

Rozbíhající se děj příběhu sleduje pokaždé zaplněné hlediště. Krejčí Nitka, amatérský muzikant, se nevěnuje ani tak krejčovskému řemeslu jako spíše skládání písniček. Jeho zálibu sdílí i místní rektor, na rozdíl od  Madlenky Nitkové, krejčíkovy ženy. Oběma jejich dcerám hrozí nežádoucí sňatek, jedna si má vzít záhoranského purkmistra, druhá pak rektora. „Holky budou radostí bez sebe," sarkasticky komentuje situaci krejčí Nitka.

Rozebíhá se složitý propletenec vztahů, nešťastných a nenaplněných lásek, pokrývající všechna tři dějství. Snažení herců často podporují pak diváci smíchem a bouřlivým potleskem.

„Příští rok chceme divadlo hrát zase, ještě nevím, jakou hru si vybereme. Vidím, že dnešní uspěchaná doba nahrává spíše komediím. Lidé si chtějí odpočinout a relaxovat, ne se stresovat a přemýšlet. Často zbytečných starostí  je už tak v životě spousta," uzavírá režisérka.