Peřinka: Nejhorším zákazníkem byla naše armáda

Rok 1994 byl osudovým pro vystudovaného strojaře Rudolfa Peřinku mladšího. Společně s otcem tehdy založili firmu na přesné zpracování plechu. Vybudovali ji prakticky od nuly a jednatel společnosti věří, že firmu jednou předá svému synovi.

Kde vznikl nápad na založení firmy?
Bylo to spontánní. Nějak jsme měli vnuknutí, když jsme spolu s otcem začali o firmě uvažovat. Táta se celý život věnoval výrobě transformátorů, já jsem vystudoval strojní fakultu a také obor zahraniční obchod se zemědělskou technikou. V průběhu doby se k nám přidal bratr Aleš. Je absolventem gymnázia a má na starosti výrobu. Zpočátku byla firma napsaná na mne jako soukromou osobu, od roku 2000 jsme společností s ručením omezeným.

Váš otec stále pracuje?
Táta je už sice důchodce, ale pro firmu pracuje pořád. Bez něj bychom si naši práci nedovedli představit. Já se věnuji obchodu a částečně ekonomice společnosti, vrtám i do přípravářské oblasti. Přesnou dělbu práce však nemáme rozdělenou. Jeden bez druhého bychom těžko fungovali.

S jakým výrobním programem jste začínali?
Zpočátku jsme se věnovali jen zámečnictví a kovovýrobě. Byl to pro nás skok do neznáma. Tehdy jsme poprvé přičichli ke státní zakázce. Řada podnikatelů říká o státních zakázkách, že je to nejlepší věc. Já z vlastní zkušenosti říkám: nikdy více! Náš první obchod byla výroba vojenských postelí a málem jsme na tom zkrachovali. Měli jsme s armádou sice podepsanou smlouvu, ale vše fungovalo do doby, než měla armáda začít platit. Náš úkol byl vyrobit pro vojáky celkem deset tisíc postelí. Dodali jsme prvních tisíc kusů a nemohli jsme z armády dostat peníze. V tom okamžiku jsme začali mít vážné problémy. Začali jsme ihned hledat jiné aktivity.

Přidali jste nějakou další výrobu?
Začali jsme vyrábět náhradní díly pro AVIE, něco jsme vyráběli pro rakouské partnery, podnikající ve stavebnictví a postupně jsme hledali a nacházeli další zákazníky. Armáda šla tedy bokem, peníze jsme z ní nakonec po půlroce dostali. Naštěstí nám dodnes zůstali někteří obchodní partneři. Někteří skončili, přibyli však noví. Z toho pro nás vyplynulo naše současné vybavení a zaměření na přesnou plechařinu. Vyrábíme náhradní díly pro zemědělskou techniku, nákladní automobily, dále výrobky, které osobně nemám moc rád, ale lidé to chtějí, tedy náhradní díly na výherní hrací automaty. Do Holandska například vyvážíme kladky a kladkové systémy pro loďařství. Drobnějšími segmenty jsou třeba skříně a skříňové systémy pro klimatizace a další výrobky.

V kolika lidech jste podnik rozjížděli?
Začínali jsme ve čtyřech lidech. Postupně nás bylo až dvacet. Kvůli krizi jsme také museli propouštět, nebylo to však tak dramatické. Současný stav je šestnáct zaměstnanců. Když jsme u personálních otázek, musím si postěžovat. Trápí nás totiž, že máme problém sehnat kvalifikované pracovníky. Základní problém vidím v úřadu práce. Je to pouze statistický úřad. Vede jen evidenci o počtu nezaměstnaných a počtu volných pracovních míst. Nevím, zda tyto dvě položky nedokáže nebo nechce spárovat. Na úřadu máme měsíce požadavky na několik volných pracovních míst. Nedokážu pochopit, jak je možné, že za půl roku k nám kvůli práci nepřijde jeden jediný člověk. Znamená to, že úřad práce je zbytečná instituce.

Nemůže být problém třeba v nástupním platu. Jeho úroveň bývá mnohdy tristní a lidi odradí už jen jeho výše…
Pro mne je nástupní plat neznámým pojmem. I první měsíc si u nás nový pracovník vydělá stejné peníze, jako zaběhnutý zaměstnanec, pokud podává výkon a má o práci zájem. Víme, že nemůže podat stoprocentní výkon, protože se nemusí hned zapracovat. Naše práce je opravdu specifická. Člověk, který by chodil domů s malým platem pro nás není perspektivní.

Proč tedy zámečníci nejsou?
Na Znojemsku nefunguje učňovské školství. Tedy není zde žádná škola, která by vychovávala zámečníky. A navíc, o tuto profesi ani u mladých není zájem. Trend doby a určité politické klišé dnes zní: zvyšujme vzdělanost národa. Takže mějme více středoškoláků a vysokoškoláků. Ale co budou tito lidé dělat? Čím se budou živit? To tedy já nevím. Navíc, střední školy budou degradovat. Když tam budou přijímat děti s trojkami a čtyřkami, co z nich bude? Nevím.

Jaký je věkový průměr vašich pracovníků?
My jsme sázeli vždy na mladé lidi. Přijali jsme kdysi teprve sedmnáctiletého kluka, který se vrátil z vojny a je u nás dosud. V podstatě jedním z nejstarších lidí ve firmě, když nepočítám otce, jsem já. (Rudolf Peřinka je ročník 1967, pozn. red.).

Začali jste podnikat přímo ve středu Mikulovic. Kde je sídlo firmy nyní?
Prostory, které jsme měli pronajaté, nám přestaly vyhovovat. Už jsme se prostě nevešli. Přemýšleli jsme, kam se uchýlit. Vzhledem k tomu, že část zaměstnanců je z okolí Mikulovic, tak jsme zjišťovali, zda bychom nenašli místo na zelené louce. Nakonec jsme od obce koupili jeden a půl hektaru sadů. Tam jsme na kopci nad Mikulovicemi postavili v krásném třešňovém sadu naši firmu.

Kam vyvážíte své výrobky?
Zákazníky máme v tuzemsku i v zahraničí. Hlavní exportní zemí je Holandsko. Zde máme několik partnerů. Vývoz do Holandska činí asi osmdesát procent celkového objemu vyváženého zboží. Dále obchodujeme s Francií, Belgií, Německem i Rakouskem. Domácí trh je však základ. Byla ale doba, kdy export činil tři čtvrtiny naší výroby. Naštěstí máme nádherný vývoj koruny, takže to tak dnes není.
Na Znojemsku jsme v podstatě jediní, kteří vyrábějí takto specifický sortiment. Pokud se týká strojního vybavení, jsou na Znojemsku podobně vybavené firmy, pokud se týká finálních výrobků, jsme výjimeční.

Můžete uvést roční obrat společnosti?
Každý rok je to trochu jinak. Řeknu to kulantně: byl bych nerad, kdyby se opakoval rok 2009. Krize nás sice nepostihla tak, jako ostatní firmy, ale bylo to špatné. Přitom rok 2008 byl naopak velmi dobrý. Nás v krizi ovlivnil vlastně hlavně útlum jednoho jediného zákazníka v republice. Vzhledem k tomu, že děláme pro stálé zákazníky, nemáme problémy s platební morálkou. Pokud však začínáme s novým partnerem, je z devadesáti procent problém. Máme však dobře postavené smlouvy, takže nakonec nám nikdy peníze nezůstávají déle, než půl roku, venku.

Jaké jsou vize a plány do budoucna?
Dříve se dalo plánovat výhledově na pět, deset let bez potíží. Po podzimu 2008 se dělá velmi obtížně výhled na rok dopředu. Máme samozřejmě plány, které jsou postaveny maximálně na tři roky. Bereme to však tak, že firma je od toho, aby se dál rozvíjela a aby tu byla dál pro naše potomky. Sám mám dvacetiletého syna, který nastupuje na strojárnu. Zpočátku jsme si myslel, že jej jako svého nástupce nemohu posuzovat, ale v poslední době mne moc mne překvapil. Věřím, že naše firma bude žít dál i přes krizi, kterou jsme my rozhodně nezavinili. V práci jsme od nevidím do nevidím, pracujeme naplno a víc už pro firmu udělat nemůžeme. Stále pořizujeme nové stroje, abychom mohli pokrýt i další segmenty a naše zákazníky uspokojit. Takže v budoucnost naší firmy rozhodně věřím.