Řeka Dyje kromě Znojemska zásobuje po patřičné úpravě pitnou vodou také část Třebíčska. „Úpravna vody Štítary je součástí skupinového vodovodu Vranov Moravské Budějovice Dukovany Třebíč. Stavba samotné úpravny vody začala v roce 1979 a popudem k její výstavbě byl tehdejší nedostatek vody v Třebíči a přilehlém okolí. Významným impulzem pak byla výstavba jaderné elektrárny Dukovany," uvedl vedoucí úpravny vody ve Štítarech Ladislav Šigut.

Zdrojem surové vody pro úpravu na vodu pitnou pro asi sto tisíc obyvatel od Dešova přes Třebíč až po Moravský Krumlov včetně dukovanské jaderné elektrárny je čerpací stanice, kterou lidé, jedoucí například v létě na některé z lodí vranovské lodní dopravy, nemohou v sousedství takzvaného Orlího hnízda přehlédnout.

Naproti Orlímu hnízdu má na druhém břehu, než je umístěna čerpací stanice, chatu Josef Urbánek z Brna. „Jsem tady už od roku 1976. Chatu tady postavil můj táta. Na čerpačku jsme si už dávno zvykli. Teď zrovna ani není slyšet, víc slyšíme bublání od tamté plovoucí čističky," ukázal na stroj ve vodě u protilehlého břehu pod skalami Urbánek.

První část úpravny vody, respektive jedna linka s technologií úpravy vody, začala ve zkušebním provozu pracovat v závěru roku 1982. „Druhá část zařízení, technologická linka, byla dokončena a uvedena do provozu o dva roky později. Tímto okamžikem byla úpravna vody schopna upravovat projektovaných 240 litrů surové vody za sekundu na vodu pitnou. Pro ilustraci je nutné dodat, že úpravna vody je konstruována jako dvě samostatné technologické linky, osově převrácené, každá o výkonu sto dvacet litrů za sekundu," přiblížil Ladislav Šigut.

Vlastní čerpací stanice je ve střední Evropě unikátním zařízením. „Plovoucí jímací objekt byl nejprve registrován jako loď a posléze byl přeregistrován na plovoucí stroj. V roce 2002 prošla čerpací stanice rekonstrukcí a po provedených úpravách zařízení je schopna čerpat surovou vodu v zaručeném množství 30180 litrů vody za sekundu. Maximální množství čerpané vody bylo upraveno ve vazbě na snižující se spotřebu pitné vody," sdělil Šigut.

Plovoucí jímací objekt tvoří tři ocelové plováky se vzduchovou výplní, mezi sebou propojené příhradovou konstrukcí, na které je umístěna nosná plošina. „Objekt je s břehem propojen ocelovou konstrukcí s lávkou a příčným stabilizujícím ramenem. Plovoucí plošina je s lávkou spojena přes křížový kloub, dovolující pohyb plošiny ve dvou rovinách. Ocelová lávka je pak s břehem spojena přes klouby, dovolující pohyb v jedné rovině a umožňující plovoucí plošině kopírovat kolísání vodní hladiny. Konstrukčně dokáže plovoucí plošina zvládnout pokles vodní hladiny o dvacet metrů, přičemž při nejstálejší hladině je pod plošinou hloubka pětatřicet metrů. Hmotnost celé konstrukce plovoucího jímacího objektu je 152 tun," přiblížil Šigut.

Pod plovoucí plošinou je nainstalováno šest ponorných vícestupňových čerpadel, každé o zaručeném čerpaném množství 50 litrů za vteřinu a výtlačné výšce 140 metrů. „Na zvuk těch čerpadel pod hladinou vody jen tak nezapomenu. Kdysi jsme tam s kamarády jezdili na chatu ke známým, a když jsme se při plavání potopili, byl to trochu děsivý hukot. Člověk si myslel, že ho každou chvíli přejede nějaká velká loď," zavzpomínal na dobu před třiceti lety Petr Poláček.

Lidé z Třebíčska si tedy mohou kdykoli vybavit, odkud přitéká voda, kterou si každý den z kohoutku natočí.