Každý ze čtyř národních parků České republiky je typický už jen svým reliéfem. Nejvyšší české horstvo Krkonoš modelovalo velmi výrazně čtvrtohorní zalednění. České Švýcarsko je typické svými pískovcovými skalními městy. Na Šumavě se zase setkáme s rozlehlými horskými pláněmi a několika jezery ledovcového původu. Podyjí pak nabízí hluboké, místy kaňonovité údolí zahloubené do okolního plochého reliéfu.

Reliéf Národního parku Podyjí tedy zdaleka není fádní. Návštěvníci přijíždějící ke Znojmu od Brna nebo od Jihlavy vidí okolo sebe rovinatou nebo mírně zvlněnou především zemědělsky využívanou krajinu. Zastaví-li se pak na okraji dyjského údolí na Hradišti nebo u Znojemského hradu, shlížejí na hladinu přehrady z výšky téměř sto metrů. Při cestě Národním parkem Podyjí proti proudu směrem na západ se rozdíl mezi horní hranou svahu a hladinou Dyje pozvolna zvyšuje a na západním okraji parku u Vranova nad Dyjí dosahuje až dvě stě dvacet i metrů.

Osm set milionů let

Geologické podloží území je tvořeno metamorfovanými a vyvřelými horninami okraje Českého masívu. Metamorfované horniny jsou zastoupeny v západní a centrální části parku, podloží východní části parku je tvořeno horninami vyvřelými. Starší metamorfity (především ruly, svory a krystalické vápence) pocházejí z období starohor a jejich stáří je přibližně osm set milionů let. Mladší vyvřeliny (horniny blízké žule) jsou rovněž starohorní, jejich stáří je odhadováno na přibližně šest set milionů let.

Základní stavební kameny Podyjí byly tedy postaveny již před několika sty miliony let. Tehdy zde existovalo mohutné členité horstvo, které bylo v další fázi podrobeno účinkům vodní eroze a procesům zvětrávání. Vrstva hornin odnesených erozí mohla být až několik kilometrů silná. Postupně mizely kopce a hory a vznikl mírně zvlněný terén zvaný parovina.

V mladších třetihorách bylo území několikrát a vždy jen na krátkou dobu zaplaveno mělkým mořem, které zde uložilo vrstvu vápnitých jílů nebo písčitých sedimentů spláchnutých z pevniny. S vrstvami těchto sedimentů se můžeme setkat nad hranami údolí řeky Dyje.

Asi před sedmnácti miliony let bylo území dnešního národního parku zaplaveno mořem naposledy a začala se formovat říční síť v dnešní podobě. Odvodňovací páteří již tehdy byla řeka Dyje, která však tekla zhruba dvě stě až tři sta metrů nad úrovní současného koryta. V rovinaté krajině měla malý spád a začala výrazně meandrovat. V měkkých sedimentech se snadno zařezávala, a když narazila na skalní podklad, neměla již kam vybočit. S postupným poklesem hladiny světového oceánu se Dyje do svého podkladu stále rychleji zahlubovala, a to i v tvrdých krystalických horninách. Výsledkem tohoto procesu je dnešní podoba údolí – hluboce zaklesnuté meandry ve skalách s řadou atraktivních vyhlídek na horních hranách říčního údolí.

Období čtvrtohor pak přineslo celosvětovou změnu klimatu, která se výrazně projevila zejména střídáním ledových a meziledových dob. Promrzání skal, zatékání vod do skalních puklin a tvorba ledu v těchto puklinách, to vše přispělo k rychlejší destrukci skalního podloží.

Mechanické narušování skal a gravitační procesy měly za následek uvolňování drobných kousků hornin i celých skalních bloků, tvoření suťových kuželů, rozsáhlých kamenných moří na svazích s nejrůznější expozicí a vznik zajímavých forem zvětrávání skal. Mezi tyto formy patří zejména skalní sruby, věže, okna, hřiby a rovněž i pseudokrasové jeskyně, propasti a rozsedliny. Tento proces v pozvolnějším tempu probíhá i v současnosti.

JAN KOS