Stehlík: Hudba, zpěv a víno. To je ideál

Antonín Palát. To jméno v rodině Stehlíkově začíná vinařskou tradici. Dědeček dnešního muzikanta a vinaře Antonína Stehlíka přišel do Nového Šaldorfu při osidlování obce po druhé světové válce a k domu dostal jako příděl i pole a vinný sklep. A když už ho měl, začal v něm vyrábět víno. Jako agronom a správce vinic v někdejším JZD Podyjí Nový Šaldorf k tomu měl ostatně blízko.

Když se pak o několik desítek let později u Stehlíků po dědečkově smrti rozhodovali, co se sklepem udělat, byl to právě Antonín, kdo se rozhodl v rodinné tradici pokračovat. „Bouchl jsem tenkrát do stolu a řekl jsem, že se naučím dělat víno. Do té doby jsem sice dědečkovi chodil pomáhat do vinice i do sklepa, ale byla to jen taková povinnost. Mnohem víc mě zajímal fotbal, tenis a lítání s klukama. Moc vědomostí jsem z dědy nevytahal. Až později mi to bylo líto,“ vzpomíná dnes Stehlík.

Když už nebylo koho se na rady ptát, musel začít obcházet sousedy, kamarády, vinaře… „Oni mi sice poradili, ale nakonec vždycky dodali: Vidíš, tohle všechno jsme se my naučili od tvého dědy,“ vypráví vinař.

Vinaření je jeho koníčkem, stejně jako muzika. Hraje na basu a je výraznou osobností Cimbálové muziky Antonína Stehlíka, pojmenované po jeho otci. Profesí je řidičem z povolání. „Sám jsem začal vinařit v roce 1998, někdy s mírným úspěchem, někdy bez úspěchu. V roce 2004 jsme se poznali s mou ženou a já ji vtáhl do vinaření u nás ve sklepě. Zprvu se sice zhrozila, pak tady ale udělala pořádek a od roku 2008 jedeme oficiálně,“ říká Stehlík.

Ani jeho žena nemá vinařskou školu. „Vystudovala jsem chemickou průmyslovku, dělám v laboratoři. Vinaření mě ale chytlo. Vinice sice vlastní nemáme, všechno kupujeme, ale dnes už vyrábíme kolem osmi tisíc litrů,“ říká Lenka Stehlíková. „Máme už tradiční dodavatele, na které se můžeme spolehnout. Zpracujeme asi patnáct odrůd. Něco se vypije v burčáku, nakonec pak nabízíme asi dvanáct druhů. Děláme pouze bílé víno a růžové. Červené neumíme, proto je ani neděláme,“ dodává vinařka.

Láhve nestihli

Víno nelahvují, svým odběratelům prodávají víno sudové. „Letos jsme chtěli něco nalahvovat, ale nestihli jsme to. Všechno jsme prodali ze sudů. Máme hodně kamarádů, kteří od nás víno kupují pro sebe a své rodiny. Spousta se jich motá právě kolem muziky, odkud se navzájem známe. Když chce někdo ochutnat naše víno, musí za námi do sklepa, jinde se koupit nedá. Doba návštěvy je na domluvě. Zájemce si může objednat sklep pro celou skupinu, vejde se sem i padesát lidí. Nebo třeba máme zrovna otevřeno,“ říká Stehlík.

Sami mají nejraději Veltlínské zelené a Ryzlink rýnský. „Asi proto je děláme nejlepší. Litr vína pak prodáváme od padesáti do sto korun, podle cukernatosti,“ tvrdí vinařka. Zajímavostí jejich sklepa je i údajně nejdelší funkční kládový lis v Česku. „Dosud na něm lisujeme, asi padesát procent hroznů. Zbytek u kamaráda. Lis pochází zhruba z roku 1730, jak zjistil pomocí sondy odborník. V té době zřejmě budovali i celý sklep,“ míní vinař.

Při prodeji jeho vína mu pomáhá právě to, že je známý díky muzice. „Je to propojené. Jeden z důvodů, proč jsem tehdy doma bouchl do stolu, byl, že víno a cimbálovka patří k sobě. O takový sklep přijít, by byla škoda. Když člověk zpívá, hraje a ještě dělá víno… To je největší ideál,“ pochvaluje si.

Změnit koníčka na profesi zatím neplánuje. „Na uživení pro celou rodinu to zatím není. I když se vinaření s profesí často hodně kříží. Třeba ve čtvrtek budu mít ve sklepě padesátičlennou skupinu lidí a v pátek mám jet o půl páté ráno do Pardubic,“ prozrazuje úskalí své práce.

Kromě vlastní profese, vinaření a hudby se pustili i do hospodářství. „Máme stovku králíků, se kterými jezdíme po výstavách. Kromě toho ještě koně, kozy, prasata… Dovolenou moc neřešíme. Buď jedeme každý na chvíli sám, nebo nejedeme vůbec. Letos jsme byli společně dva dny v Třeboni. Ráno jsme nakrmili, odjeli a druhý den večer už jsme zase museli být zpátky,“ usmívají se oba bezstarostně.

Časem by chtěli alespoň část produkce lahvovat. „Já bych ráda,“ říká Stehlíková. Její manžel je ale opatrnější. „Pro mě je nejdůležitější spokojený zákazník. Když odchází, tak slibuje, že se sem vrátí. Třeba i se známými. A taky to pak splní. To je největší ocenění,“ uzavírá vinař.