RADOMÍR NĚMEC

Přibalte si na výlet do Podyjí holínky a pořádně si prohlédněte mokřady v místních polích. Určitě nebudete mít nouzi o neobvyklé zážitky a narazíte na zajímavé druhy, které se tu většinou skrytě a nenápadně snaží rychle využít příznivého období, než radlice jejich domov opět obrátí naruby.

Některé k nám doputovaly až z východoslovenských nebo maďarských pastvin a luk. Jen letos v mokřadech botanici identifikovali čtyři doposud v Podyjí neznámé rostliny.

Druhově nejzajímavější polní mokřady jsou v Podyjí vázány na oblasti třetihorních mořských sedimentů mezi Konicemi a Hnanicemi. Zde ve vlhkých letech od června do září nalezneme silně ohrožený kyprej yzopolistý (Lythrum hyssopifolia) nebo léčivou, růžově kvetoucí zeměžluč spanilou (Centaurium pulchellum).

Opravdovou vzácností jsou pak rostliny, které dokládají návaznost na panonské pastviny a louky, jež k nám zasahovaly z Panonie a jsou dnes ve větší míře zachovány například na jižním Slovensku a v Maďarsku.

Je to vzácná a zákonem chráněná ostřice žitná (Carex secalina), šťovík úzkolistý (Rumex stenophyllus) a rozrazil bažinný (Veronica anagalloides). Právě tyto druhy na území Národního parku Podyjí unikaly pozornosti a byly objeveny až v letošním roce.

Přesuneme-li se více na hranici panonské a hercynské podprovincie k Mašovicím, ubývá v podloží třetihorních sedimentů a s tím klesá i druhová pestrost rostlin polních mokřadů.

Přesto zde nalezneme unikátní lokality, které hostí chráněnou, kriticky ohroženou sítinu kulatoplodou (Juncus sphaerocarpus). Tato nenápadná rostlina nebyla donedávna na Znojemska vůbec dokladována a podobně jako ostřice žitná, šťovík úzkolistý a rozrazil bažinný přibyla letos do seznamu rostlin, které rostou v Podyjí.

Na severozápadě parku mezi Lukovem a Vranovem nad Dyjí pak v polních mokřadech již tyto velevzácné rostliny nenalezneme, ale může nás potěšit drobná blatěnka vodní (Limosella aquatica) nebo na jaře rostoucí myší ocásek nejmenší (Myosurus minimus). Dalším typickým druhem, který naopak v jihovýchodní části Znojemska téměř chybí, je kalužník šruchový (Peplis portula).

Mokřady a podmáčené části polí přitom často unikají pozornosti. V suchých letech se tyto plochy neprojeví a nedají se od okolí téměř rozeznat. K životu se probouzejí až když zaprší. Polní mokřady se tak nemusí objevit každý rok a nerovnoměrný je i výskyt v průběhu jednoho roku. Krajina si je ale pamatuje.

Kromě vody je pro ně určující i zemědělské obhospodařování. Vjíždět zemědělskou mechanizací do těchto ploch je možné jedině v případě delšího období sucha, kdy se technika neboří. Některé plochy se proto daří orat každoročně, některé jsou zorány třeba až po několika letech. Pokud je polní mokřad ponechán samovolnému vývoji, převládnou ve společenstvu postupně vytrvalé druhy rostlin a polní mokřad postupně zaniká.

V každém případě tato území v zemědělské krajině hostí řadu významných druhů, které by zřejmě bez tohoto biotopu nepřežily.

Podmínkou udržení polních mokřadů je zamezení jejich zarůstání a zachování vodního režimu. Jejich ohrožení spočívá především v upuštění od orby, případně zatravnění či zalesnění. Někdy hrozí i odvodnění či zasypání.

Kromě vzácných a ohrožených rostlin hostí tyto na první pohled spíše nevábné plochy i řadu dalších druhů bezobratlých, obojživelníků nebo ptáků. Jistě by si tak zasloužily větší pozornost.

Autor je kurátorem botanických sbírek Jihomoravského muzea ve Znojmě