Letos to budou dva roky, co jste si taneční soutěží prošel, jak na ni vzpomínáte?
Vzpomínám určitě v dobrém. Byla to pro mě velká výzva, půl rok života, na který nikdy nezapomenu. Už od začátku jsem se těšil, protože tanec mě baví, na druhou stranu jsem samozřejmě nevěděl, co od toho čekat, protože se standardním tancem jsem neměl vůbec žádné zkušenosti. Ale i tak jsme nakonec skončili v úplném finále a skvěle jsem si to užil. Vůbec jsem nečekal, že dojdeme tak daleko.

Kdyby přišla nabídka jít do pěvecké soutěže, vzal byste ji?
Právě po zkušenosti se StarDance asi ne, ale čistě ze stresového hlediska. Pěvecká soutěž je úplně něco jiného, tam bych se asi necítil. Pohyb mě přece jen láká o něco víc než zpěv. Jsem určitě lepší tanečník než zpěvák. (smích) Ale především jsem herec, takže se do zpívání míchat nebudu. Navíc už taneční soutěž mi vzala spoustu času, kdy jsem nebyl s rodinou. A když jsem byl, byl jsem hodně unavený, takže to rád přenechám jiným.

Hynek Čermák
Hamlet je tak trochu puberťák, říká Hynek Čermák

Jste trémista?
Co se týče divadla a hraní, tak moc ne. Možná bývám trochu nervózní před premiérou, ale to jde jen o jeden večer, jinak je to v pohodě. Na jevišti se cítím doma. Ale jakmile je to přímý přenos nebo cokoli jiného, kde se necítím doma – jako třeba ve zpěvu (smích) –, tam trému mám.

Umělecká sféra v posledním roce hodně utrpěla. Jak se dotkla situace s koronavirem vás?
V divadle jsem nehrál vůbec, ale naštěstí jsem měl možnost načítat audioknihy a mohl jsem se věnovat i nějakým dalším aktivitám. Točil jsem film, věnoval se rodině…

Někteří umělci si volno pochvalovali. Patřil jste mezi ně?
Ze začátku jsem měl podobné pocity jako někteří moji kolegové. Přišlo mi vhod, že jsem byl víc doma. Už jsem si od hraní potřeboval trochu odpočinout, takže mi to ze začátku vyhovovalo, ale teď po víc než roce musím říct, že to bylo z hereckého hlediska dost destruktivní. Měli jsme v divadle dokonce takzvané kondiční představení, kdy jsme hráli otestovaní v rouškách jenom bez diváků, aby si to představení udrželo kvalitu. Když nemáme živé publikum a pravidelně nehrajeme, tak to trošku skomírá. Stejně jako sportovci potřebují trénovat, aby dosahovali skvělých výsledků, tak i my si ty mozky potřebujeme trénovat, abychom si zapamatovali texty. V lockdownu jsem cítil, že mi to hodně chybí, a těšil jsem se na zkoušení i samotné hraní. Kultura podle mě dostala zabrat úplně nejvíc.

Prošel jste si vůbec covidovým onemocněním?
Musím zaklepat, že zatím se nám to úspěšně vyhýbá a doufám, že i nadále bude. Teď už je možnost očkování pro všechny, takže už to snad nebude tak dramatické a divadla budou pořád fungovat.

Tereza Bebarová
Tereza Bebarová byla slyšet odmalička, i když si vymýšlela

Aktuálně vás diváci mohou vídat v představení Werich, které se od 14. června hraje na Letní scéně Musea Kampa. Po jak dlouhé době jste na jevišti?
Skoro po roce. Jsem rád, že se situace uvolnila. Ještě v dubnu nebylo vůbec jasné, zda v létě budeme hrát, a já měl divadelní program naplánovaný na duben, květen i červen, takže jsem rád, že to nakonec jakž takž vyšlo.

Co říkáte na svou roli v představení?
Ta role mě hrozně baví. Vždycky když hraju reálnou postavu, která existovala, tak mě to naplňuje. Jsem rád, že zrovna na mě vyšla role takového hudebního génia, jakým byl Jaroslav Ježek, který měl zároveň obrovský handicap, že prakticky neviděl a neslyšel. Pro mě je těžké si to představit, ale o to víc mě to herecky baví hledat. To, jakým způsobem asi viděl ten svět kolem sebe, jakým způsobem mluvil s lidmi. Měl hlavu plnou nápadů. Nějaké věci jsou o něm známé, třeba že mluvil hodně blízko u lidí, hodně blízko býval u notového papíru… Byl to zkrátka úplně jiný charakter a mě na tom baví hledat si ty detaily, aby můj výkon byl pro diváky co nejuvěřitelnější a líbilo se jim to.

Vzhledem k tomu, že je to v mnoha ohledech specifická role, zvažoval jste, zda ji vezmete?
Měl jsem hned jasno, že do toho půjdu, protože mi vyhovuje a líbí se mi práce Adély Stodolové Laštovkové, stejně tak práce choreografky Lindy Rančákové. S oběma jsem už spolupracoval a vím, že se ta práce vždycky trochu dotýká pohybu, který mám rád. Nejde jen o mluvené slovo, ale je tam i pohyb a výraz. V této inscenaci je dokonce i videomapping, jde o takové multikulturní a multimediální představení, to mě na tom velmi baví. Spolupráce s nimi mi vždycky přinese něco nového.

Uslyší vás diváci i zpívat?
Je to sice o panu Werichovi, ale jeho nedílnou součástí vždycky bylo Osvobozené divadlo, takže tam všichni zpíváme, na to se diváci určitě mohou těšit. Je tam hned několik písniček z Osvobozeného divadla.

Vasil Fridrich
Herec Vasil Fridrich: Fackovací scéna mi byla vyloženě nepříjemná

Teď mě napadá, za další skutečnou postavu, a to Chaplina, jste byl v širší nominaci na Thálii…
Ano, s ním mě spojovala chuť rozdávat lidem radost, ale na rozdíl ode mě nebyl moc doma, takže se mu nepodařila spousta manželství. Já se umím odstřihnout od práce naštěstí snadno.

Diváci vás také od září uvidí v novém seriálu Pan profesor, můžete už prozradit něco víc o své roli?
Hraji postavu učitele Jakuba Valenty. Je to takový rodinný typ, otec tří dětí. A mám pocit, že oproti postavě Marka Vlčka (Vojtěch Dyk, pozn. red.) těm studentům moc nerozumí. Ale profese učitele ho baví a má ji rád.

Máte toho docela hodně společného…
Ano, oba máme tři děti, je to také otec od rodiny. Myslím, že člověk, který má děti a buď učí, nebo dělá něco jiného, na svět pohlíží trochu jinak. Má svých starostí dost, takže možná v tomto ohledu jsme si podobní.

Už se u vašeho nejstaršího syna Nathanaela nebo dcery Mii projevuje, že by šli ve vašich stopách?
Nathan hraje na klavír a měl už možnost točit film. Točili jsme dokonce spolu, kdy hrál tu moji postavu jako desetiletého kluka a musím říct, že si to moc užíval. Ale těžko soudit, co z něj jednou bude. Nemá takový zájem, jako jsem měl o herectví já v době dětství. Nemyslím si tedy, že by šel úplně v mých šlépějích, ale přesto se tomu určitým způsobem věnuje.

Kdyby to chtěl do budoucna dělat, vadilo by vám to?
Nevím. Pro rodiče je vždycky těžké nalézt hranici, kdy ještě mají právo dítěti něco zakazovat a kdy ne. Já si za tím svým snem stejně šel, a pokud to bude i jeho sen, tak mu v tom nebudu bránit. Můžu ho samozřejmě upozornit na různá úskalí, ale nakonec je to na něm. Teď naštěstí nejsem v té situaci, kdy bych mu musel něco zakazovat. Věřím, že se v něčem najde.

Malý Nikolas přišel na svět 8. dubna ve Fakultní nemocnici v Plzni. Narození svého prvního syna si samozřejmě nenechal ujít jeho tatínek Míra Hejda, který byl po celou dobu porodu Zorce velkou oporou.
Svého syna miluji nejvíc na světě, říká Zorka Hejdová

V červenci bude mít premiéru komedie Ubal a zmiz, kde jste si zahrál postavu Mirečka, který si s dalšími dvěma kamarády přivydělává prodejem trávy. To se s otcem tří dětí úplně neslučuje…
Při čtení mě okamžitě zaujal scénář. Jsou tam vtipné situace a zároveň akční scény, celé to má neskutečný spád. Všechno se to odehraje během jedné noci, takže to má skvělý temporytmus a dává to filmu super atmosféru.

Prý jste kvůli roli začal kouřit?
Moje postava hulí a kouří, tak jsem si asi po šesti letech koupil krabičku cigaret. Vždycky je poznat, když nekuřák dělá, že kouří, a to jsem nechtěl. Hned jak ale natáčení skončilo, jsem toho zase nechal.