Kliknutím zvětšítePo odvysílání první řady se ukázalo, že pečení diváky opravdu hodně baví. Důkazem toho je i fakt, že se na konkurz do druhé série pořadu Peče celá země přihlásilo čtyřikrát více zájemců. Čím to podle Václava Kopty je? „Odpověď je velmi jednoduchá. Tento formát je velmi úspěšný po celém světě, bez ohledu na to, jaké tradice ve vztahu k pečení v té které zemi jsou. Viděl jsem třeba finskou nebo nesmírně úspěšnou polskou verzi, kde pekařské šílenství dosáhlo vrcholu v tom, že se točily dvě řady současně. Bylo by tedy spíš překvapením, kdyby u nás pořad propadl. Je to moc dobře vymyšlený formát, který funguje jako dobře namazaný stroj, akorát se nesmí nic ponechat náhodě,“ míní moderátor Václav Kopta.
Dozná druhá řada pořadu nějakých změn?
Vše zůstává stejné - pokud jde o vizuál, o atmosféru či stopáž. Jiní jsou samozřejmě soutěžící, kteří jsou z mého pohledu velmi poučení. Taky trochu víc taktizují, protože velmi bedlivě sledovali první řadu a dělali si poznámky jako: Maršálkovi se líbí tohle, v této situaci bude fungovat, když budu vtipný, nebo naopak dojmu, tady budu trošku sexy kočička a udělám kukadla… To jsou zajímavé věci, které člověk registruje až na základě zkušeností z prvního kola, v němž byli všichni hozeni do vody a museli se rychle naučit plavat. Strategie se prostě začala projevovat. Ve výsledku je ale vše stejné, protože – a teď potvrzuju slova Pepy Maršálka - do poslední chvíle nebude nikdo z diváků tušit, kdo vyhraje. Není naším úkolem vyvolávat adrenalinové stavy. Od toho jsou jiné kuchařské formáty. Tohle je laskavý pořad, který sází na rodinnou tradici a akceptuje úctu k předkům, rodinným receptům a rodinné pohodě.
Vyvolal pořad zájem o pečení i u vás doma?
Naučil jsem se upéct bábovku, dál jsem od první série nepokročil. Ale zase jsem ji dotáhl k takové dokonalosti, že mi nad ní i slza ukápne, když ji vytáhnu z trouby. Nemám žádný speciální recept, samozřejmě do těsta nedávám mleté maso, ale jinak je tam všeho hodně. Jsem velkorysý, takže když už se do něčeho pustím, tak podle toho vypadá i ta bábovka. První byla po vzoru kočičky a pejska, to jsem přehnal se vším – moc citronové kůry, vanilky, čokolády na polevu… Stačilo jen ubrat a poslouchat gurua Maršálka. Výsledkem je „nablýskaný rolls royce“.
A co samotné natáčení, bylo náročné?
No, je to vždycky tvrdá řehole – točí se každý den od osmi až do pozdního odpoledne, pro účinkující je do docela fičák. Po dni stráveném ve stoje za plotnou či u trouby toho mají plné zuby. Ale myslím, že nikdo z nich ničeho nelituje, protože je to v jejich pekařských zdatnostech hodně posune. I v tom vidím velký přínos pořadu.
Můžete v průběhu soutěže ochutnávat?
Moc ne. Je to dáno i licencí pořadu, protože kdybychom ochutnávali „za provozu“, svádělo by nás to k tomu, abychom soutěžící hodnotili dopředu. A to se nechce. Ale po natáčení je to samozřejmě něco jiného. Co taky se všemi těmi napečenými koláči a dorty? Jakýsi degustační talíř si pak odvážím i domů a musím říct, že je to moment, kdy mě rodina skutečně vyhlíží. Sladké mám rád, ale musím s ním opatrně, zvlášť když mě obchází diabetes. Je ale fakt, že když něco ochutnám od našich odborníků, člověku se z toho zatočí hlava. Je to něco jako raketou na Mars.
Ono natáčení probíhalo už na jaře minulého roku, do toho jste zkoušel inscenaci Wericha na pražské Kampě. Vše šlo podle plánu?
Naprosto, i když jsme se nacházeli v covidové době. Průběžně jsme ale absolvovali testování a nějak se nám povedlo, ač jsme byli v případě pořadu Peče celá země početným štábem čítajícím přes sto lidí, že jsme tím minovým polem proklouzli bez ztráty času. Totéž bylo i s Werichem, všechna představení jsme odehráli. A letos v tom budeme pokračovat. Na Letní scéně pražského Musea Kampa navíc chystáme i nové představení Marta, které bude věnované letošním osmdesátinám paní Kubišové. Moje role je v něm především hudební, budu v něm hrát na piano, takže se strašně těším. Díky přemíře činoherní práce, ať už v divadlech nebo v seriálech, jsem totiž muziku v poslední době zanedbával. Dokonce jsem úplně rozpustil kapelu a k pianu jsem se ani nedostal. Teď budu mít zase důvod začít cvičit.
Teď vás navíc vídáme i v show Tvoje tvář má známý hlas. Zatím si vedete moc dobře.
Ano, je mi šestapadesát let, takže v ní vedle všech těch mlaďochů vedu kroužek začínajících seniorů… Na základě svých zkušeností tu soutěž nijak neprožívám, beru ji prostě jako show, která nemá jinou ambici než pobavit a pomoct potřebným, jimž na konci každého dílu předáváme šek na pětadvacet tisíc. Osobně pomáhám šestnáctiletému klukovi, vynikajícímu muzikantovi, který ale bez kompenzačních pomůcek nemůže studovat a rozvíjet svůj talent. Moc to pro mě znamená.
Jak náročné to je, přerodit se na jevišti v jinou osobnost?
Zatím všechno zvládám. Jen se modlím, aby se mi ve Tváři nestalo něco jako ve StarDance, kdy jsem si trhl nohou a rázem jsem byl mimo hru. Takže jsem teď mnohem opatrnější. Show si jinak užívám a byl bych rád, kdyby ji tak brali i diváci, protože pro nás může být v této pitomé a napjaté době únikem do světa, v němž je zdánlivě všechno v pořádku. Chápu, že pro řadu lidí je nepochopitelné, že v dané situaci trdlujeme, na druhou stranu, proč ne. Život je pestrý. Když jsem mohl v covidu jezdit autobusem, tak co bych si ve Tváři nezahrál na zpěváka AC/DC Briana Johnsona?
Letos je to čtyřicet let od vzniku filmu Sněženky a machři, do něhož váš obsadil režisér Karel Smyczek společně s vašimi vrstevníky Janem Antonínem Duchoslavem a Michalem Suchánkem. Máte na tu dobu nějaké speciální vzpomínky?
To už je tolik let? No jo, vždyť nám tehdy bylo šestnáct… Vždycky říkám, že je lepší objevit se v jednom „kultovním snímku“ než v sedmapadesáti filmech, které prošly distribucí, ale nikdo je nezaznamenal. Měl jsem velké štěstí. Na druhou stranu se musím přiznat, že je pro mě trošku záhada, že mají Sněženky a machři takový úspěch i po čtyřiceti letech od svého vzniku. Vysvětluju si to tak, že prostě všichni jednou byli na lyžáku, opili se tam, zamilovali a prožili si svoje traumata. V tom asi spočívá kouzlo toho filmu, který za nijak převratný nepovažuju. A svůj herecký výkon v něm už vůbec ne. Párkrát jsem „Sněženky“ zahlédl, protože je televize dávají poměrně často, ale po pár minutách je vždycky vypnu. Nedokážu se totiž dívat na to vyplašené telátko, tehdy zahleděné jen do autobusů, kterým jsem býval a které se těma svýma modrýma očima kouká na profesorku Hanku v podání Veroniky Freimanové. To se teda raději kouknu na koncert AC/DC.
32
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
