Vlasta Burian: Na talentu ohromně vydělal, pak ale za něj stejnou měrou zaplatil

Geniální herec-improvizátor, bavící svým absurdním humorem diváky spolehlivě i ve třetím tisíciletí, musel za komunistů dělat vážného v dolech, škrábat brambory v kuchyni podnikové chaty ROH a vystupovat po estrádách. Aneb, jak jednou hořce pronesl: „Česko je nejkrásnější zemí na světě. Jen je škoda, že zde žijí Češi.“

Pocházel z Liberce, kde také prožil prvních deset let. Narodil se v čase Jubilejní zemské výstavy a v matrice je zapsán jako Josephus Wlastimil Burian. S příchodem 20. století se jeho rodina přestěhovala na Žižkov, který tehdy ještě nebyl začleněn do takzvané Velké Prahy, nýbrž měl statut města.

KVÍZ: Sem se mi dívejte! Vždycky sem! Jak dobře znáte Louise de Funése?

Kdo by si snad podle plebejského zjevu našeho nejlepšího veseloherního herce myslel, že Vlasta Burian vyrůstal jako dříví v lese, ten by se šeredně spletl. Vlastův táta – úředník potravinové daně a vyučený krejčí – miloval ochotnické divadlo a syna pravidelně vodil do Národního. Malý Vlastík kromě toho miloval operu a zpíval v kostele na kůru, neb měl pěkný hlas.

Když jsem k vám chodíval na kopanou

Ještě dříve než na divadelních prknech a ve filmu se Burian prosadil jako sportovec. Zaprvé byl vynikajícím cyklistou a zadruhé chytal v brance prvoligového fotbalového týmu A. C. Sparta. Coby Žižkovák oblékal také dres Viktorky – dodnes má na jejím stadionu malý pomníček. „S. K. Viktorie Žižkov bojkotuje Babičku Boženy Němcové, protože píše o Viktorce nepříznivě,“ zní jeden z Vlastových neodolatelných bonmotů.

Ale tenhle vytáhlý, nosatý a ušatý živel byl rovněž náruživým tenistou, plavcem, otužoval se, jezdil na koni… Sportu dokonce dával přednost před prvním slušným angažmá v kabaretu u Karla Hašlera. Ačkoliv mu Hašler nabízel dvě stovky měsíčně a za nedělní představení dvacku navíc, Burian kývl jen na všední dny. O nedělích přece musel sedět na sparťanské lavičce s kamarády.

Jan Přeučil: Stáří opravdu není pro sraby, je potřeba užívat si každý den

Z kabaretu brzy dostal výpověď, fotbalisté však na něj nedali dopustit. S nástupem hitlerovské zvůle pak milovanou Spartu de facto držel nad vodou, když u sebe některé z jejích členů fiktivně zaměstnal, čímž je uchránil totálního nasazení.

V roce 1942 absolvoval kurs pro mezinárodní rozhodčí a od té doby příležitostně pískal „přáteláky“. Už předtím natočil na gramodesky píseň Burian o fotbale, kde zpívá: „Když jsem k vám chodíval na kopanou, ach ouvej, na kopanou, žena šla v neděli s dětma stranou, ach ouvej, s dětma stranou. Teďka už jsem na to starý, abych se šel koukat na lazary…“

Uzavřený smutný pán

Když se Burian díky svým památným skečům s názvy jako Řecko-římský zápas se židlí či C. a k. marodka vypracoval v jednoho z nejoblíbenějších bavičů v Praze, rozhodl se, že se obklopí vlastním souborem. Založil Divadlo Vlasty Buriana, jež se roku 1930 po krátkém putování usídlilo v nově postaveném funkcionalistickém paláci Báňské a hutní společnosti (dnešní divadlo Komedie).

Principál, na kterého by chodily davy i bez asistence ostatních hráčů, získal záhy dvě neocenitelné posily. Jednoho dne za ním přišli dva pánové, jistý Jindřich Plachta a nějaký Jaroslav Marvan. Že prý by si ke svým občanským povoláním rádi přivydělali kašpařením na jevišti, neboť je kumšt baví… Všichni tři se potom velice rychle prosadili i ve vznikajícím českém filmovém showbyznysu.

„V prvním svém filmu jsem vystupoval jako zločinec Balabán, na jehož dopadení byla vypsána odměna deset tisíc korun,“ vzpomínal Burian v roce 1958. „Oznamovaly to plakáty na všech pražských rozích s podotknutím, že jde o první film Vlasty Buriana podle románu J. Skružného Milenky starého kriminálníka. To byl ještě film němý. Prvním mým zvukovým filmem byl C. a k. polní maršálek, který měl v režii Karla Lamače podle scenária Longenova a Wassermanova ohromný úspěch. Hrál se v kinu Fénix při vyprodaných domech nepřetržitě 42 týdnů. Ještě větší úspěch měl v německé verzi, která měla premiéru v největším berlínském kinu Atrium. Další rolí, kritikou velmi uznávanou, byla úloha Bormana ve veselohře Katakomby.“

KVÍZ: Milovala divadlo a dva muže. Co víte o životě herečky Dany Medřické?

V Katakombách hraje Burian trochu jinak, než jak jsme zvyklí. Je vážnější, jde do větší hloubky. Právě tahle strunka, kterou byl v sobě schopen kdykoliv rozeznít, dělá z jeho výkonů na plátně malá umělecká díla.

Není to žádná nová myšlenka, že komika účinkuje ještě silněji, když se okoření špetkou tragiky. A o Burianovi se vědělo, že je v soukromí vlastně dosti uzavřený smutný pán. Přemáhal záchvaty maniodepresivity. Ale na place dovedl být živočišně groteskní i intelektuálně břitký. „Němý film vynalezli bratři Lumièrové,“ řekl třeba. „Mluvící asi sestry Lumièrovy.“ A obecenstvo spadlo ze židlí.

Ticho před bouří

„Mým nejmilejším filmem je U snědeného krámu, v němž jsem hrál rytmistra Kylliana,“ svěřil se Burian k stáru. V tomto snímku, natočeném podle románu Ignáta Herrmanna (který se pro změnu inspiroval jednou z Nerudových Malostranských povídek), skončí hlavní postava kupce Žemly sebevraždou.

A je to přítomnost Burianova žvanivého vysloužilce, zabíjejícího čas v nešťastném obchůdku, kam nikdo nezavítá, co zde funguje jako ticho před bouří. To na něm si divák uvědomuje, že příběh musí skončit katastrofou – i když on sám působí jako vždy vesele až komicky.

Obliba Vlasty Buriana před druhou světovou válkou byla jedním slovem bezprecedentní. Žil si vysoko nad poměry a nijak to neskrýval. U dejvické vily, jež byla později znárodněna, si nechal postavit bazén a kurty. Jezdil v drahých autech a na zahradě vyvěšoval vlajku s vlastním erbem. To ale dělal spíš z recese, nafrněný nikdy nebyl. Ve třicátých letech, kdy začalo jít do tuhého, se mnohokrát projevilo, že má rozum i charakter.

Toulavé boty mám. Ale ta kondice, říká herec Pavel Nový

„Když zavřeli Divadlo E. F. Buriana, celá řada těch herců nedostala vůbec nikde angažmá,“ vyprávěl jeden z jeho chráněnců Radovan Lukavský. „Vlasta Burian je všechny angažoval k sobě do divadla, všem platil krásné gáže. A po válce se tahle skupina zmocnila Burianova divadla a podali žalobu na Vlastu Buriana jako na kolaboranta. My všichni ostatní jsme napsali žádost, aby okamžitě tuhle obžalobu zrušili a napsali jsme, kolik dobrých skutků udělal. Nebylo to nic platné, oni ho pak odsunuli někam na venkov, kde dělal vrchního a při tom dělal legrace. Tento stát se k němu zachoval strašným způsobem.“

Takhle vysoko skáče můj pes

Téhož Radovana Lukavského zachránil Burian – stejně jako své známé fotbalisty – před total arbeitem, když požádal nacisty o jeho „okamžité uvolnění“. Přesto se po válce dočkal cejchu zrádce, a to přímo exemplárního. Důvodů našli žalobci celou řadu.

Tak namátkou: ve vile na Hanspaulce přijal německé pohlaváry. („Co měl dělat? Nemohl jim přece říct: Jděte do pr…“ rozhorlil se Jan Werich, když se o tomto argumentu dozvěděl.) Nebo: zdravil zdviženou pravicí. (Což Burian u soudu sklesle doplnil v tom smyslu, že takto na veřejnosti nikdy nezdravil a pokud to udělal na jevišti, doprovodil to slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“)

Nejvíce mu přitížil rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, k němuž byl za války donucen a ve kterém zesměšňoval exilovou vládu v Londýně. Konkrétně parodoval „opilého“ Jana Masaryka. Exulanti Voskovec s Werichem ho za to na dálku z Ameriky odsoudili, což si potom, když se dozvěděli o různých utajených příkladech Burianovy odvahy, marně vyčítali. Zejména Jan Werich se v dalších letech všemožně snažil svého přítele zvednout ze dna a vrátit před kameru. Nedal pokoj, dokud si ho neprosadil do role rádce ve filmové pohádce Byl jednou jeden král…

Martin Dejdar: Mléčné sklo je svědectvím doby o lidech a jejich vztazích

Faktem zůstává, že na rozdíl od jiných českých tvůrců, kteří si za okupace skutečně těžce zadali ve filmu, na divadle i v životě, Vlasta Burian od roku 1942 zásadně netočil s německými produkcemi, nedal žádný rozhovor kolaborantskému tisku a ze všech ostatních ponižujících zakázek se vymluvil pod záminkou nemocí či špatné němčiny (ve skutečnosti byl jazykově velmi nadaný).

Po osvobození neběžel vstoupit do KSČ, což část páté kolony učinila a tím se spasila. Král komiků po tříměsíčním vězení a s půlmilionovou pokutou na krku skončil jako dlaždič, načež sloužil jako skladník na Hříběcí boudě u Vrchlabí. Mohl být rád, že ho neposlali do lágru, jak žádala Státní bezpečnost. Do počátku šedesátých let, kdy zemřel, až na výjimky živořil v úloze estrádního umělce. A i v ní byl podle pamětníků skvělý.