Jediná důstojná obrana je neztratit humor, říká Zdeněk Svěrák

Pro nový film syna a otce Svěráků je příznačný jeho trochu černý humor. Věty jako: „Nevadí, že ještě nejsem mrtvý?“ Nebo: „Žiješ ještě?“ Říkáte si to občas taky? A co pro to děláte, abyste ještě žil?
Ne že bych si to říkal nějak moc často. Ale když si uvědomím, že jsem ve všech kolektivech nejstarší a moji předkové tady už v tomhle věku nebyli, přiznám se, že mě to někdy zasáhne a na chvíli oslabí. Ale já už jsem si na své stáří zvykl. A vím, že jediná důstojná obrana je neztratit humor. Jiná možnost není, protože ona to ta smrtka stejně vyhraje.

Ve scénáři, který Jan Svěrák napsal na motivy tří vašich povídek, mluví na hlavního hrdinu jedna přes druhou jeho literární postavy. Neděje se vám to doufám i v reálném životě…
Naštěstí jde o nadsázku. Ve skutečnosti mě moje postavy nepronásledují, jsem rád, že jsem je dopsal a že mají hlavu a patu. Nadsázka ale není to, co se ve filmu také objeví: že když máte rozdělanou práci a vyruší vás třeba oběd, tak si k němu sednete a vůbec nevnímáte, co jíte ani co vám vaše žena povídá.

S přibývajícím věkem prý člověk v duchu stále více mluví s lidmi, co tady už nejsou.
Je to tak. Většina kamarádů, kteří mě obklopovali, je už někde jinde. Jen se podívejte na ty štítky v herecké šatně Divadla Járy Cimrmana, kde právě sedíme. To je vždycky: Mrtvý – živý. Mrtvý – živý. A proto se v Betlémském světle smrti tak moc nebojím. Až ta chvíle nastane, přijdu mezi své.

Víte, že? Zdeněk Svěrák o novém filmu i válce na Ukrajině. Čtěte sobotní magazín Víkend Zjistěte více o Deníku

Při psaní povídky či scénáře je pro vás důležité, abyste postavy správně pojmenoval. Jinak se vám nezhmotní?
Dokud jim nedám jméno, které se mi líbí, nemůžu začít psát. Mně by prostě nestačilo jen tak spustit: „Pan X jde do obchodu.“ Musí to být pan Tkaloun, pan Louka, pan Fišárek. Pak už je mi milý a můžu o něm vyprávět.

Stalo se vám, že jste použitím běžného jména někomu nechtěně ublížil?
My jsme myslím s Ladislavem Smoljakem hodně ublížili všem Hujerům. Tím, že jsme ve filmu Marečku, podejte mi pero! volili tohle existující příjmení, netušíce, že se v českém prostředí stane synonymem šplhounství – tedy hujerství. Tak se jim dodatečně omlouvám.

O tom, jak se rodí vaše filmy, jste už mluvil mnohokrát. Ale málokdy se zmiňujete o strachu, který jistě každý autor má. Jestli to zvládnete, jestli se to povede. Ota Pavel líčil, že pokaždé usedal k psacímu stroji s lehkou závratí a bál se, zda to ještě dokáže.
Když píšu povídky, tak se nebojím. To je útvar, do kterého mi nikdo nemluví. Ale filmový scénář vzniká delší dobu a než vás ta práce u počítače začne těšit, musíte překonat fázi šílené nedůvěry v sebe sama. Že to tentokrát nebude ono, že vaše nápady vlastně nejsou nic moc… Teprve když se dostanu k dialogům, které mě baví ze všeho nejvíc, pohne se děj z místa. Jedna postava něco řekne, druhá na ni reaguje – a pak už to jede.

Já si dávám skromný plán, že musím napsat dvě stránky denně. Což zdánlivě není moc, ale mně to stačí, pokud je dokážu napsat tak, abych s nimi byl spokojen. No a pak už jde jen o to, abych psal tímhle tempem dál a dál. U mě je to komplikované, protože zároveň hraju v divadle a mám ještě jiné starosti. Ale když se scénáři věnuju dejme tomu dva tři dny v týdnu a vydržím to několik měsíců, je naděje, že ho zdárně dokončím. A předem počítám s tím, že to není poslední verze.

Upřímně řečeno, já si nedovedu představit, že bych střádal nápady s vědomím, že je zase zahodím.
Když se to u každého filmu opakuje, zvyknete si. K Obecné škole neměl můj syn Honza jedinou připomínku. Jenže tehdy šlo o náš první společný projekt a on byl začátečník. Dneska vím předem, že když mu přinesu nový scénář, nebude s ním napoprvé spokojen. Na druhé straně mi to poskytuje téměř stoprocentní jistotu, že když už mi ho schválí, je ten scénář dobrý. A zároveň si vždycky znovu uvědomím, jak je dobře, že nebyl hned spokojený. Protože ty první a poslední verze, to je opravdu nebe a dudy. Respektive dudy a nebe.

Zvláštní je, že dřív jste to byl vy, kdo syna ponoukal, abyste spolu točili víc. A teď je to naopak on, kdo popohání vás.
Pohání mě, to je pravda. Ale zrovna Betlémské světlo vzniklo v období, kdy se Honza do žádného filmování nehrnul. Chtěl jsem ho přesvědčit, že když mu dal pánbůh takový dar, byl by hřích toho nechat a věnovat se něčemu jinému. Proto jsem napsal pohádku – v naději, že ji natočí. No a jemu se nelíbila. A na obranu, aby ji nemusel dělat, napsal podle mých povídek scénář k Betlémskému světlu.

Stop Rusku. Český lev, divadla i Svět knihy reagují na válku na Ukrajině

To jsou tedy hrátky otce se synem…
Honza mi totiž kdysi slíbil, že se jich ujme. Když ty moje povídky vycházely, našlo se pár filmařů, kteří je chtěli natočit. A on mě přemlouval: „Táto, nedávej je nikomu, já na to jednou vlítnu.“ Po letech svůj slib splnil.

Vy se v psaní povídek trénujete už od školy. Ty první, studentské, jste uveřejňoval pod nějakým španělským jménem…
Tornillo.

Co to má být?
To je španělsky svěrák!

Kdo z českých prozaiků vás inspiroval?
Jen Neruda, jeho Malostranské povídky. A potom Karel Čapek. To pro mě byla určitá meta. Věděl jsem, že román bych asi nezvládl, takový sicflajš nemám.

V šedesátých letech, kdy jste přijal místo učitele na základní škole, jste si představoval, že byste jako váš oblíbený Alois Jirásek dopoledne učil a odpoledne psal.
Jirásek to takhle nějak musel dělat. Vždyť přece spoustu svých věcí napsal v době, kdy působil jako gymnaziální profesor v Litomyšli. Já jsem si představoval, že bych si to mohl zařídit podobně. Jenomže po mně chtěli spoustu mimoškolních aktivit. Tenkrát, když jste „jenom“ učil, to jste nebyl dobrý soudruh učitel! Navíc jsem si vybral nešťastný obor. Když máte na starosti pouze češtinu, časem se utopíte v opravách diktátů a písemných prací.

Což mi připomíná, že v dětství jste nechtěl být učitelem, ale řidičem pekařského auta. Je vám líto, že jste se jím nestal?
Nevím. Pár dní by mě to určitě bavilo. Jako kluk jsem chodil kolem obchodu, který se jmenoval Bratrství. To byl takový předchůdce pozdější Jednoty. A tam vždycky v době, kdy jsem pospíchal do školy, zastavilo pekařské auto. Otevřelo dveře a do ranního mrazu se linula vůně horkých chlebů.

Ideální začátek životopisného filmu. Mimochodem, od koho jste odkoukal, jak má vypadat správný scénář? To přece není totéž jako psát povídky. Ani jako psát divadelní hry.
U prvního filmu – Jáchyme, hoď ho do stroje! – jsme s Láďou Smoljakem žádnou průpravu neměli. Akorát jsme toužili napsat legrační film. Pustili jsme se do látky, kterou nám doporučil režisér Oldřich Lipský. Tam nebylo v podstatě nic ze života, jen jsme hledali záminky k humoru na dané téma. Teprve když jsme se pustili do filmu Marečku, podejte mi pero!, měli jsme se o co opřít. Oba jsme se nějaký čas živili kantořinou a oba jsme shodou okolností učili lidi starší, než jsme byli my. Při psaní jsme navlékali jako korálky na nit svoje vzpomínky a nápady v touze napsat něco tak krásného, jako jsou předválečné studentské filmy podle Jaroslava Žáka. Ale že bychom věděli, jak se to má správně dělat, to ne. Spíš to všechno probíhalo dost živelně.

Dobře, to se týká vyslovených komedií. Ale pak se objevila vážnější, lidštější dimenze vašich filmů, která pro mě začíná snímkem Na samotě u lesa.
Ano. Ten jsme napsali, když jsme si odbyli Jáchyma, kterého jsme si de facto vycucali z prstu. S Marečkem nám pomohla naše vlastní zkušenost. A u Menzelova filmu Na samotě u lesa jsme zúročili svoje zážitky s hledáním chalupy, ale zároveň jsme si tu poprvé uvědomili, že stojí za to vyprávět i o smutnějších stránkách života. Zamysleli jsme se, proč děda Komárek nechce zanechat hospodaření… A myslím, že až tehdy jsme si uvědomili, že měl pravdu, když nám tu chalupu nechtěl prodat. V reálu jsme na něj měli vztek. Ale když jsme ten příběh začali dávat na papír, pochopili jsme, že to my – ne on – jsme byli vetřelci.

Režisér Jiří Menzel, který by měl nedávno narozeniny, vás po technické stránce také něco naučil?
Jirka mi dával rady ohledně hraní. Ve filmu Na samotě u lesa jsem byl obklopen herci formátu Josefa Kemra nebo Daniely Kolářové a on mě uklidňoval: „To je v pořádku, já tě tam chci mít takového topornějšího. Ty jsi Pražák a na venkov nepatříš.“ Ale zároveň mi třeba ukázal, jak mám zahrát opilce. Pamatujete na tu scénu, jak se s Kemrem vracíme z hospody a jsme oba pod parou? Nevěděl jsem, jestli se mám potácet, a Jirka mi poradil: „Nemotej se, ale snaž se jít co nejrovněji.“ Co se týká scénářů, Jiří Menzel chtěl, aby jeho snímky byly mezinárodně srozumitelné. Když jsem mu přinesl námět k filmu Vesničko má středisková, sice se mu líbil, ale říkal mi: „Bohužel je to zase tuzemák.“ No a vidíte, mýlil se. Teprve když ten film šel do kin, poznal, že čím je češtější, tím je pro zahraničí zajímavější.

A co herecké osobnosti jako Rudolf Hrušínský? Neutrousily sem tam, co byste mohl vylepšit, ať už při hraní, nebo jako scenárista?
Já bych byl tak rád, kdyby si mě vzali stranou a domluvili mi: „Hele, ty jsi sympatickej člověk, ale tyhle věci příště nedělej…“ K tomu ale nikdy nedošlo. Pravděpodobně byli tak ohleduplní, že si říkali: Když si to napsal, tak asi ví, jak to chce hrát.

Studia Warner Bros či Disney dala stopku Rusku. Kina neuvidí Batmana a další

Jan Werich, který se jednoho dne přišel podívat na hru Divadla Járy Cimrmana, vám také žádnou radu do života nedal?
My jsme se s ním mockrát nesetkali. Nejdéle jsme si povídali právě po představení Němého Bobše, o kterém se zmiňujete. Seděl v šatně, vyprávěl a my jsme mu chodili pro pivo. U něj doma na Kampě jsme za ním byli asi dvakrát, pokaždé jen krátce. Nabízeli jsme mu, aby hrál v Kulovém blesku. A on nám vysvětloval, proč nechce.

Proč nechtěl?
Jsou dvě možnosti: buď se mu tak docela nelíbilo, jak je role starého operního mistra Bílka napsaná. Druhá verze je ta, kterou nám sdělil. On nám vysvětloval, že by nechtěl, aby si ho ti, kteří ho nepoznali v plné síle, zapamatovali jako takového hluchého, bezmocného dědka.

Když jste v úplných začátcích cimrmanologie vysílali rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka, Werich se prý tázal, kde se ten podnik nachází, že by do něj zašel…
To bude jen legenda. Ale je pravda, že když chodil kolem pražské Malostranské besedy, kde mělo vývěsku nově založené Divadlo Járy Cimrmana, opravdu věřil, že jsme znovuobjevili nějakého zapomenutého Čecha. Proto se k nám také nehrnul. Protože, jak nám říkal, vykopávky ho nezajímaly.

Letos na podzim uplyne 55 let od premiéry první cimrmanovské hry Akt. A v únoru jste ve vašem divadle odehráli 14 000. představení! To je neuvěřitelné číslo.
Je to zázrak. Když jsme začínali, Láďa Smoljak toužil, abychom byli jako divadlo Semafor. Dodneška ho slyším, jak mi povídá: „Zdeňku, já myslím, že publikum bude stárnout s námi.“ Neměl pravdu! Moji vrstevníci k nám do divadla skoro vůbec nechodí. Zato sem chodí naši vnuci a pravnuci. V takové míře, že je jich většina. Nevysmívají se nám, smějou se s námi. A to mě zaráží i těší. Že je ještě dokážeme rozesmát.

Ba co víc: kdybyste tu už ani jeden nebyli, Cimrman jako fenomén bude existovat dál. Je to něco, co už dnes lidé v podstatě používají i bez vás. Což se o Semaforu přece jen říci nedá.
Tuhle mi vyprávěl jeden novinář, který se mnou dělal rozhovor, že jsme pro něj spojkou mezi generacemi. U nich v rodině, když si mladí se starými nerozumí, stačí, aby padla věta z Cimrmana – a ti dva si zase uvědomí, že milují stejnou srandu.

Vy sám, jak jsem si všiml, poslední dobou nejste velký optimista. Po období určitého vzepětí, kdy jste se angažoval v obou prezidentských volbách, nejprve na straně Karla Schwarzenberga a poté na straně Jiřího Drahoše, u vás převládla očividná skepse.
Máte pravdu. Dal jsem tomu hodně sil a výsledek nebyl takový, jaký bych čekal. Zklamalo mě, že má obyvatelstvo České republiky ve své většině jiný názor než já. A získal jsem dojem, že je to marná snaha.

Zrovna vy se přece takovým náladám nepoddáte.
Ale ne, nebojte se, při další prezidentské volbě se zase pochlapím.

Smrt a destrukce se vám vrátí. Režisér David Lynch vyslal silný vzkaz Putinovi

V šedesátém osmém roce jste si prvně nechal narůst vousy. To bylo rovněž vyjádření politického postoje?
Ne tak úplně. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy jsme v Československém rozhlase, kde jsem tenkrát pracoval, nepřetržitě vysílali. Deset dní jsme byli zavřeni v budově v Dykově ulici na Vinohradech a samozřejmě jsme tam i spali. Když vysílací maraton skončil, podíval jsem se do zrcadla a zjistil, že mám vousy. Docela se mi to líbilo. Hergot, ty jsi zmužněl, říkal jsem si. Ve stejné době vzniklo celé hnutí, které hlásalo: „Oholíme se, až odejdou.“ Ale já jsem se nechal zarůst mimoděk.

Teď byste se zase mohl oholit na protest proti ruské invazi na Ukrajinu. Nebo jak se má člověk v takové chvíli zachovat?
Nejlepší je chovat se podle svého svědomí. Ze zkušenosti vím, že kdykoliv jsem ho zradil, bylo to špatné.

Mohlo by Betlémské světlo zrovna nyní, v této napjaté atmosféře, zafungovat jako lék?
Věřím, že bude pohlazením po duši. Je v něm to, co mám u našich filmů rád, a sice rozkyv mezi legrací a dojetím, kterého se nebojím, a Honza taky ne. Nám je jedno, jestli nás budou považovat za kýčaře. Pokud si nějaká scéna žádá hodně slz, tak je tam zkrátka napíšeme. A natočíme.

Myslíte si, že to bylo vaše poslední filmové dobrodružství?
Když něčemu věnuju tolik sil, nechci to jen tak opustit. Já myslím, že Honzu přesvědčím, abychom udělali ještě jeden film. A to bude ta pohádka.