Kliknutím zvětšíteU studny mě vždycky zamrazí
Od osudného dne, kdy jsem se v červnu spustila za dvěma chlapci, kteří spadli do studny u školky v Bohdalicích-Pavlovicích na Vyškovsku, uplynulo hodně času. Ten už vzpomínky na hrůzostrašné okamžiky, kdy jsme nakonec úspěšně bojovali o život, zahojil. Z podvědomí strach vymizel, ale když kolem místa procházím, vždy mě zamrazí.
Tehdy mi hodně pomohla rodina a také kamarádi. Právě v takových situacích se pozná opravdové přátelství. Velmi si vážím i ocenění, která jsem za záchranu dětí získala: stříbrnou medaili od Senátu a zlatou medaili s pamětní mincí od Jihomoravského kraje. Na předávání jsem se setkala se zajímavými lidmi. S rodinou vzpomínáme i na návštěvu hokejového utkání brněnské Komety, kde jsem vhazovala čestné buly.
Ve školce pořád pracuji. Děti včetně Ondry a Tomáška se mi podařilo úspěšně dovést do školy. Teď učím ty nejmenší. Zahrádku, kde stojí studna, jsme nějakou dobu nenavštěvovali. Čekali jsme na její slavnostní otevření, v září se z nás stala ekoškolka.
S chlapci se stále vídám. Tomáška jsem potkala na zpívání u vánočního stromku v Kozlanech. Ondru o den později na maňáskovém divadle v naší školce. Těší mě, že jsou zdraví a že se jim v první třídě daří.
Martina Zbytková, 39 let, učitelka
Za poklad dostanu dvacet tisíc
Bydlím v Novém Přerově a s kamarádem rád trávím volný čas na procházkách se psem. Letos na Tři krále nás potkalo nečekané štěstí. Na poli u Hrušovan nad Jevišovkou na Znojemsku jsme našli díky detektoru kovů okolo pěti tisíc stříbrných mincí. Že je poklad tak rozsáhlý a jedinečný co do množství, jsme ale zjistili až později.
Když se ozvalo pípání, roztřásl jsem se. Před časem jsme na stejném poli našli několik mincí, ale tohle vypadalo na něco většího. Začali jsme hrabat a objevili první z nich s podobiznou Františka Josefa I. Neváhali jsme ani minutu, zavolali starostu Hrušovan a archeology a jejich práci jsme zvědavě sledovali. Společně s kamarádem Davidem Hozou, který se hledání pokladů věnuje už delší dobu, jsme tak byli svědky něčeho úžasného.
Lidé na vesnici nás pak plácali po ramenou a snesly se na nás dotazy novinářů. Všechen ten zájem jsme ale ustáli. Každý mluvil o odměně, ale pro peníze jsme poklad nehledali.
Podle odbornice Dagmar Grossmannové jde o největší nález na Znojemsku a možná i v Jihomoravském kraji. Naposledy prý něco takového viděli ve třicátých letech.
Teď nám kraj slíbil každému dvacet tisíc korun, už jsme i podepsali papíry. Stejně se u mě peníze moc dlouho neohřejou.
Zdeněk Matějka, 37 let, nálezce stříbrného pokladu na Znojemsku
Pomoc dětem, to není byznys
V právě končícím roce mě opět naplňovala práce s pohybově postiženými dětmi, kterých každý rok přibývá. Výjimečný byl pro mě především tím, že jsem se zúčastnila soutěže Živnostník roku Jihomoravského kraje. Chtěla jsem si ověřit, že člověk může být oceněný za poctivou práci, což už není zrovna moderní.
Soutěž jsem vyhrála díky takzvané Vojtově metodě, které se věnuji téměř polovinu života a jejíž pomocí jsem postavila na nohy stovky dětí. Rehabilitaci jsem si otevřela v Tišnově na Brněnsku před dvaceti lety. Pracuji tedy jako fyzioterapeutka a vedu firmu se dvěma zaměstnankyněmi. Kromě hlavní práce to zahrnuje účetnictví, objednávky, údržbu prádla a další věci.
Přiznávám, že cena pro mě má velký význam. Prožívala jsem ji s velkými emocemi a radostí. Je to pro mě srdeční záležitost, ale zároveň i závazek, protože tahle práce pro mě není byznys a nikdy nebude.
V každém roce jednám tak, abych nikomu neublížila a pomohla každému, kdo se na mě obrátí. Bohužel ani toto moje krédo někdy nejde dodržet. Občas se nedá pomoct, jak bych chtěla, ale i v těchto případech pomůže vlídné jednání, několik užitečných rad a pochopení.
Všem do nového roku pře-ji zdraví a zase jen zdraví. To je základ všeho.
Emilie Vallová, 64 let, oceněná fyzioterapeutka z Tišnova
Na kole do Číny hledám sebe
Moje cesta, jejíž začátek už pro mě navždy bude synonymem roku 2014, je především cestou velké lásky, úprkem zlomeného srdce a hledáním nových perspektiv. Ale také cestou náklonnosti k přírodě a návratem ke kořenům: k jednoduchému způsobu života, duchovní poutí k objevení člověka v jeho nahotě.
Víc než hltáním kilometrů je ušlechtilou odyseou mé duše, hledající ve mně nového muže, kterého si můžu vážit, protože budu vědět, kým je a kam směřuje.
V říjnu jsem vyrazil z Hodonína na kole až do Číny. Vandruju teprve sedmdesát dní a stále jsem neobjevil, kým jsem. Vím už ale, že bych neměnil. Přejel jsem troje hory a jedno moře, nesčetněkrát zmokl, zažil povodeň, uctil Vatikán, objevil krásu špinavé Neapole, ztratil hlavu po víně z Puglie, zpíval vášnivé italské serenády, naučil se vyrábět olivový olej a bojoval se smečkou divokých psů. Zpřetrhal jsem všechna pouta, abych mohl spát pod hvězdami, kdykoliv se mi zachce.
Na kameni nad útesem řeckého ostrova Thasos jsem zjistil, že už to nejsem já. Už nežiju pouze sám v sobě, stávám se součástí toho všeho, co mě obklopuje, a po dlouhé době se cítím šťastný. Zůstává jen smutná myšlenka na všechny lidi, kteří jsou k světu hluší a slepí.
Matěj Balga, 23 let, cestovatel z Hodonína
Operovali mě v přímém přenosu
Rok 2014 pro mě začal stejně jako ty předchozí, tedy nijak výjimečně. Nemoc se přihlásila až v srpnu a začalo běhání po doktorech. Nejdřív mi řekli, že mám šelest na srdci. Poslali mě na rentgen a také na plicní. V dalších dnech jsem měla jít na kardiologii. Tam už jsem ale nedorazila.
V sobotu pětadvacátého října ráno jsem se totiž probudila a nemohla dýchat. Nic mě nebolelo, ale měla jsem pocit, jakoby se mi plíce draly ven. Byl to infarkt. Probudila jsem se v blanenské nemocnici, kde mě paní doktorka vítala zpátky na svět větou, že na operaci pojedu do Brna.
Při prvním zákroku mi doktoři operovali srdce přes vpich v zápěstí. První menší ucpávku mi vyčistili hned. Zároveň mě také požádali, jestli bych jim nedala svolení, aby mohli druhý zákrok o dva dny později nafilmovat. Prý budu první pacient, jehož operaci srdce fakultní nemocnice v brněnských Bohunicích odvysílá v přímém přenosu na internetu. Souhlasila jsem s tím, že nechci, aby mi bylo vidět do obličeje. Jenže hned potom, co mě vyvezli ze sálu, stál venku houf filmařů a všechny kamery mířily přímo na mě.
Už třetí den po zákroku mě pustili domů. Cítím se dobře, luštím křížovky, chodím na procházky. A také se těším ze svých pravnoučat, mám jich sedm.
Helena Kupková, 81 let, důchodkyně z Šošůvky na Blanensku
Povodně? Dělal jsem svou práci
K jednotce novomlýnské vodní záchranné služby patřím dva roky. Letos jsem dostal nabídku na první zahraniční výjezd. Srbsko zasáhly povodně. Bylo to narychlo, ale neváhal jsem. Vyrazil jsem se čtyřmi kolegy- hasiči a dalšími záchranáři.
Do Srbska jsme dojeli dvacátého května. Základna se nacházela ve vesnici Natalinci v oblasti Šumadijski. Z ní jsme vyjížděli do okolí. Musel jsem se smát, když se nás někteří lidé ptali, co jsme za firmu. Odpověděli jsme, že jsme jim přijeli pomoct.
Čistili jsme studny a odklízeli uhynulá zvířata. Voda byla znečištěná, stejně tak okolní pole. Měl jsem na starosti hlavně čerpadlo. Učili jsme obyvatele, jak se vypořádat s následky velké vody.
Upoutala mě bezbrannost lidí a způsob, jakým tam žijí. Jako u nás před desítkami let. Chyběla organizace, technika, hygiena je tam jinde. Viděl jsem otevřený septik, teklo z něj ven, vedle byla studna…
V oblasti žijí nejen Srbové, ale i Chorvati a přistěhovalci z Ruska. Často došla řeč na válku. Od jednoho jsem dokonce slyšel: „Ten mi zastřelil bratra, nechoďte mu pomáhat." Válku mají stále v živé paměti, ale chovali se k nám slušně.
Domů jsem se vrátil po týdnu. Za tu zkušenost jsem rád, dělal jsem jen svoji práci.
Jan Špaček, 45 let, dobrovolný hasič a záchranář jednotky Nové Mlýny
36
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
