Když sluneční paprsky v pátek dopoledne objaly špici kostela v Jevišovce, ve dveřích jeho bočního vchodu zarachotil klíč. V ruce jej držela devětašedesátiletá Magdalena Schneiderová. Společně s autorem textu vystoupala po schodech, kde se zastavila před historickými snímky a obrazy. Zobrazují život Chorvatů, kteří po staletí obývali Nový Přerov, Dobré Pole a právě Jevišovku: tři obce na hranici Břeclavska a Znojemska.

Před sedmdesáti lety – v červnu 1947 – státní komise rozhodla, že dojde k jejich prvnímu poválečnému odsunu. „My jsme ale zůstali, celkem nás tady nechali asi devět rodin,“ říkala Magdalena Schneiderová.

Jevišovičtí si osud původních obyvatel každoročně připomínají. Stane se tak i letos, a to při hodech Kiritof. Starostka Božena Bošiaková to pokládá za nutnost. „Ačkoliv nemám chorvatské předky, nucený odchod beru jako velkou křivdu. Změnit už to nelze, ale mlčet o tom není na místě. Z takových událostí bychom se měli poučit,“ zmínila Bošiaková.

Odsun moravských Chorvatů se táhl napříč léty 1947 a 1951. Vyplývá to z práce Milana Bárty z Ústavu pro studium totalitní režimů. „Vysídlení bylo provedeno ve dvou etapách. Akci provázela řada problémů a majetkoprávní vyrovnání s odsunutými se protáhlo na mnoho let,“ uvedl historik.

V Jevišovce dnes funguje Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice. Její místopředsedkyně Lenka Kopřivová připomněla, že tehdejší obyvatelé nesli rozhodnutí zástupců Československa velmi těžce. Starší generace se s odsunem nikdy nesmířily. „Všichni byli velmi silně citově i existenciálně vázáni na své vesnice na jižní Moravě a na svou komunitu,“ sdělila Kopřivová.

První vlna se podle historika Bárty týkala těch, na něž padlo podezření o kolaboraci s Němci. Rozhodnutí o jejich odchodu do vnitrozemí padlo právě v červnu 1947. Jak Magdalena Schneiderová, tak místopředsedkyně Kopřivová ale nad kolaborací pomyslně kroutí hlavou. „Je potřeba si uvědomit, že po Mnichovu 1938 se jihomoravské pohraničí stalo součástí nacistického Německa. Podmínky, které zde byly, byly o dost tvrdší, než tomu bylo například v Protektorátu,“ tvrdí Kopřivová.

Chorvati byli na Mikulovsku jedinou skupinou slovanského obyvatelstva, kteří se navíc výrazně odlišovali od svých německých sousedů. Okupanti je vystavili germanizaci. Povinný byl nástup k německému vojsku. Kdo odmítl, hrozil mu trest smrti.

S poválečným odchodem stovek lidí obec ztratila svou dosavadní tvář. Dosídlenci už o předchozí tradice neměli zájem. Odsunutí mnohdy byli úspěšní zemědělci s až nábožným vztahem k půdě. „Likvidací chorvatských komunit jsme jako společnost ztratili zkušenost s tím, že i když se lidé od sebe odlišují jazykem nebo krojem, nemusí to být problém pro jejich společné soužití,“ dodala Kopřivová.

Zatímco v Jevišovce si Chorvaty připomínají, třeba v Dobré Poli je tomu naopak. Ve vsi je podle tamního starosty Víta Černého snad jediná věc, která na ně upozorňuje. A to hrob na tamním hřbitově. „U nás Chorvaté žili také, ale nebylo jich tolik, jako v Jevišovce. Památka po nich nezůstala žádná,“ líčil Černý.