Před dvaceti lety vládly sportovnímu zájmu v České republice klasiky fotbal a hokej. Oba kolektivní sporty i v současnosti patří k nejvyhledávanějším odvětvím mezi rodiči a dětmi, do popředí se však stále usilovněji derou moderní fenomény jako badminton nebo florbal.

Rozšiřují se i na jihu Moravy a Vysočině, tisícovky členů čítá hlavně florbalové hnutí. Důvody jejich rozmachu? Děti nemusejí tolikrát týdně na trénink a rodiče netahají z peněženky desítky tisíc ročně. Náklady činí okolo dvou tisíc korun.

Rodiče na taková lákadla slyší. „Na kurtu proti sobě hrají i malé děti. Sport je od začátku nenáročný a hodně pestrý, takže jej doporučuji každému," povídá Tomáš Prek, jehož dvě děti se badmintonu věnují. V popularitě raketových sportů válcuje i dříve modernější squash.

Cena a dostupnost sportovních odvětví platí za hlavní kritérium jejich výběru. „Když jsou děti malé, jejich chtění má minimální význam při výběru sportu. Rozhodují rodiče a jejich finanční možnosti, limitující jsou také přírodní podmínky," říká člen české Asociace psychologů sportu Josef Falář.

I proto zůstává na čele popularity nejrozšířenější kolektivní sport na světě fotbal. „Kvůli velkému zájmu musíme některé děti už brzy vyřazovat," tvrdí sportovní manažer mládežnického úseku prvoligové Jihlavy Josef Morkus.

Základna fotbalu na jihu Moravy a Vysočině přesahuje čtyřicet tisíc členů, roční poplatky se přitom ani u klubů z nejvyšší soutěže nepřehoupnou přes tři tisíce. „Motivuje mě možnost fotbalem něco velkého dokázat, být dobrý a dostat se do různých zemí. Trénuje nás bývalý brněnský ligový hráč Tomáš Polách, což nám moc pomáhá," sděluje žák fotbalových Řečkovic Lukáš Král.

Co do zájmu sice fotbalu dýchá na záda hokej, ten však rodiče často odrazuje vysokými náklady na vybavení. Vyjde minimálně na deset tisíc korun ročně, přesto si lidé podle posledních průzkumů ve sportovních obchodech žádají hokejovou výzbroj nejčastěji oproti jiným sportovním pomůckám.

Drahý tenis

Na opačné straně cenové stupnice než fotbal stojí zcela jiné sporty. K nejdražším patří lyžování či tenis. Za vybavení i sezonu platí rodiče desetitisíce. „Pokud chcete dělat tenis alespoň na slušné úrovni, platit prostě musíte. Průměrného tenistu stojí sezona až padesát tisíc. V tom se skrývá pronájem haly, zaplacení trenéra, vybavení. A to jste ještě nevyjeli na žádný turnaj," upozorňuje Petr Altrichter, jehož dvě dcery se vydaly tenisovou cestou.

Obecně u dětí převládají kolektivní sporty, k nimž patří také basketbal a volejbal. „Na basketu mě nejvíc baví právě výborný kolektiv. Trenér je přísný, ale to je správné," culí se žákyně brněnského Valosunu Klára Foltanová.

Na sílu kolektivního pojetí spoléhají i rodiče. „Dceru jsem dala na volejbal, protože jde o kolektivní sport. Nedokáže dělat individuální. Kdyby se jí nedařilo, sekne s ním. Musí kolem sebe mít spoluhráčky, které ji vyhecují a podrží. Já jsem také kdysi dělala volejbal," popisuje své pohnutky Radka Filipi.

Často se stává, že dítě brzy opustí počáteční nadšení. To je nebezpečí náročných sportů jako plavání, cyklistiky, gymnastiky nebo krasobruslení, které trpí i nedostatkem tréninkových ploch a volných hodin. „Něco naučit čtyřleté dítě poránu je strašně těžké. I když je zprvu nadšené, po týdnu ho to prostě přestane bavit. Záleží na podmínkách, které nejsou příliš ideální," posteskne si Andrea Vlasáková z havlíčkobrodského oddílu krasobruslení Rebel.

Přibližně po dvanáctém roku končí zásadní vliv rodičů na dítě, které se už nenechá do aktivity nutit. „Sport je hra a pokud rodiče či trenér vyvíjejí tlak, nemá to dobrý účinek. Takové děti se sportem v pozdějším věku končí. Každý tlak vyvolává protitlak a dítě ztrácí motivaci," vysvětluje nestor české sportovní psychologie Falář.

Nejvíc táhne fotbal, o krasobruslení ztrácejí děti zájem.
PRO ZVĚTŠENÍ KLIKNĚTE!

Brněnský basketbalový trenér Miroslav Pospíšil.Basketbalový trenér Pospíšil: Mladí kluci jsou zženštilí bolestínci

Brno /ROZHOVOR/ - Pokud má někdo co říct ke sportování mládeže, je to právě on. Brněnskému basketbalovému trenérovi Miroslavu Pospíšilovi prošly pod rukama stovky hráčů. Když přijde řeč na téma sport a děti, nebere si servítky. „Postrádají vzory. Mají obdivovat černochy v naší basketbalové lize?" ptá se sedmašedesátiletý kouč.

Dlouhá léta se pohybujete v basketbalu. Jak se z vašeho pohledu vyvíjí zájem o něj?

Na školách se mu věnuje stále méně a méně času. Dříve se hrála liga škol, která dnes chybí.

Může za klesající zájem o basketbal spíš konkurence ostatních sportů, nebo hrají roli i jiné faktory?

Mládež má jiné zájmy, hlavně počítačové hry.

Projevuje se nedostatek tělesné aktivity u dětí také v běžném životě?

Zvlášť u kluků. Otcové se často věnují práci, aby uživili rodinu. Kluky pak vychovávají maminky a oni jsou zženštilí, takoví bolestínci. Chlapská ruka chybí.

Jak hodnotíte přístup státu a měst, přijde vám jejich podpora sportování dostatečná?

Do politiky se chodí lidé zviditelnit a zbohatnout. Mají funkce ve sportovních komisích a dozorčích radách. Osobnosti ale chybějí. Když má někdo opravdový zájem pomoct, hází se mu klacky pod nohy.

Když už dítě začne sportovat, bývá těžké ho u sportu udržet?

Jestliže setrvá, často mají trenéři na dítě větší vliv než rodiče. Naženou ho třeba i do učení. To je velké plus sportu.

Setkal jste se s tím, že vám movití rodiče mluvili do sestavy?

Záleží na osobnosti trenéra. Já si takové rodiče vždy usměrnil. Pokud vám ale někdo pomůže, aby mládežnický tým vůbec fungoval, musíte to zohlednit. Jinak je člověk sám proti sobě.

Čím se podle vás dají děti přilákat ke sportu?

Musí se na to jít přes školy. Je potřeba osvěta v otázce zdravovědy.

MARTIN VYMYSLICKÝ