Proměnil se z vašeho pohledu způsob, jakým se lidé vyrovnávají se ztrátou dětí?

Nyní se už naštěstí snažíme vracet umírání i narození lidskost, což mohu říct aspoň za sebe jako doprovázející osobu. Velmi nápomocné jsou v případě úmrtí miminka organizace jako Prázdná kolébka, Klíček nebo Tóbit, který se věnuje přímo pohřebnictví dětí.

Jak rodiče prožívají období bezprostředně po jejich ztrátě?

Je dobré vědět, že člověk může prožívat různé fáze truchlení, které se libovolně opakují a nemají přesné pořadí. Jednou z nich je třeba potlačení skutečnosti, kdy vídáme u rodičů snahu zachovat si klidné a racionální uvažování, což může zmást třeba zdravotníky. Navozuje to totiž iluzi toho, že jsou rodiče v pořádku a nepotřebují pomoc. Když se ale dozvědí, že jejich miminko nežije, bývá to pro ně také velký šok a stává se, že nemohou mluvit ani odpovídat.

Co nastává v dalších fázích?

Dřív nebo později se dostaví smutek, beznaděj, někdy i deprese. Další fází bývá vztek, zlost, výčitky a snaha hledat viníka. Rodiče mohou být naštvaní na sebe, na zdravotníky, na Boha i na miminko. Emoce i fáze truchlení se mohou zpočátku často střídat. Důležité je, abychom věděli, že tyto pocity jsou v pořádku, emoce je potřeba vypustit a nedržet v sobě, zakřičet si a nekontrolovat se.

Týká se to i blízkých rodičů?

Truchlení často prožívají i zdravotníci, pomáhající a širší rodina. Může se stát, že rodiče budou chtít nashromáždit co nejvíce informací o úmrtí miminka, budou chtít hovořit s lékaři a všemi zúčastněnými. Také toto patří k truchlení a je jeho důležitou součástí.

Ovlivňuje v případě smrti velice malých dětí pocity rodičů minimální čas, který společně strávili?

Když zemře malé miminko, je potřeba si uvědomit, že společně strávený čas a vzpomínky na něj jsou daleko více omezené, než je tomu u úmrtí dospělého. Pro to, aby se rodina dostala zdárně do fáze smíření a přijetí skutečnosti, je pro ni klíčové vytvoření vzpomínek. Znamená to strávení veškerého možného času se svým zemřelým miminkem. Umožňujeme tím důstojné rozloučení i přes fakt, že to bývá v danou chvíli velmi bolestivé a pro mnoho lidí nepochopitelné.

Nemůže to rodiče spíše zatížit?

I když bychom jim danou chvíli rádi nějak usnadnili, zlehčování nebo snaha ušetřit rodiče pohledu na dítě, ve skutečnosti mnohem víc škodí než pomáhá. Co můžeme dělat, je zůstat tam s nimi, dovolit si emoce a v pravý čas jim citlivě poskytnout potřebné informace.

Jak tedy může vypadat postup v takové situaci?

V praxi to může vypadat tak, že rodiče po porodu mrtvého děťátka mají nerušený bonding, chovají si jej, mluví na něj… Po dvou hodinách je zajištěno chlazení tělíčka, například chladící podložkou. Během této doby je také vhodné pořízení fotografie děťátka a zajištění všech vzpomínkových předmětů, které běžně mívá živé miminko. Tím je myšleno třeba otisk nožičky a ručičky, ústřižek vlásků, pořízení vzpomínkového listu s časem narození, váhou a mírou. Velmi důležité je také pojmenování miminka, čímž ho přijímáme jako společnost. Pokud je zajištěno chlazení, může se rodina se svým dítětem loučit až devadesát šest hodin a tento čas by jim měl být opravdu dopřán. Měli by si tak ideálně sami říct, kdy loučení skončí.

Jaká je nakonec forma rozloučení?

Rodina by měla mít možnost vypravit tělíčko k pohřbu. Někdy se ale stane, často vlivem některé z fází truchlení, že nechtějí nebo nemohou své dítě vidět a loučit se s ním, a někdy je jim to z neznalosti i doporučeno. V takovém případě má porodnice povinnost zajistit řádný pohřeb děťátka, i kdyby mělo jen pár týdnů nebo se jednalo o plánovaný potrat.

Ve Vyškově zřídí pietní místo právě pro zemřelé nenarozené děti. Chápete to jako vhodnou podporu?

Právě pro tyto případy je skvělé, když se tvoří podobná pietní místa. Tento velmi potřebný čin umožňuje rodinám, včetně příbuzných, aby se s dětmi rozloučili zpětně, když třeba pokročí v truchlení dál. Mají zkrátka kam jít, kde vypustit smutek a nemusí si klást tu bolestnou otázku, kde leží jejich dítě… Tím se může truchlení uzavřít, rodiče tak dojdou ke smíření a odváží se jít dál. Pietní místa jsou tu totiž především pro nás, co jsme zůstali naživu.