Z futrálu vytahuje křídlovku u obřadní síně na pomezí Břeclavska a Brněnska. Pohřeb je už půl roku jedinou příležitostí, jak si může zahrát přímo před lidmi. Dokonce profesionální hudebníci koncertují maximálně jen třeba přes internet. „Přestože platí omezení a opatření, tak pohřební muzikant hraje poměrně často,“ povídá sedmapadesátiletý muž.
Hudbou žije. Jako bývalý zeměměřič je na volné noze, před pár lety musel opustit zaměstnání kvůli vážnému zdravotnímu problému. S lidovkami začínal v dětství. Od dechovky to pak měl k muzicírování na smutečních obřadech blízko. „První pohřeb jsem odehrál asi v roce 1979. Kolik jich mám za sebou, ani nespočítám,“ vzpomíná Svoboda.
Husí kůže z Novosvětské
Při světském pohřbu se často využívá reprodukovaná hudba. Tradiční církevní, to je jiná. Muzikanti vytahují z repertoáru chorály při loučení pozůstalých se zemřelým u vystavené rakve, smuteční pochody, mariánské písně, občas i skladby na vyžádání. „Když hrajete Largo z Novosvětské od Antonína Dvořáka, máte husí kůži. Nedávno jsme splnili netradiční přání starší ženě, zemřela s covidem. Chtěla na závěr pohřbu zahrát rychlou polku Zpěv skřivana. Evergreen jihomoravských hodových zábav. Viděli byste, jak to změnilo atmosféru,“ vypráví.
Farář už na mši připomíná příchozím: „Pozor na rozestupy, u hrobu žádné potřásání rukou pozůstalým, prosím.“ Hygienická opatření dodržují také muzikanti. Stávají opodál lidí. „Ani před covidem nebylo vhodné motat se blízko pozůstalých,“ podotýká Svoboda. Zatímco nejbližší spouštějí rakev s nebožtíkem do hrobu, hraje píseň Blíž k tobě, Bože můj.
Jak muž dodává, kdysi mezi pomníky zněla i celá kapela, teď si kolikrát vystačí pouze pět muzikantů. „Zapojují se i vystudovaní hudebníci. Na kvalitě to pak bývá poznat,“ potvrzuje tubista a učitel hudby Luboš Řehánek.
Na vesnici si dodnes jen málokdo dovolí pořádat pohřeb bez obřadu. Časy, kdy přišlo i půl vesnice, však uťala pandemie a vládní opatření omezující počet shromážděných lidí.