Hned po příchodu vidím stánek vedle stánku na mikulovském Náměstí. Festival Národů Podyjí je především o jídle. Tolik specialit z různých evropských koutů se tu objevuje na jednom místě.

U každého stánku se dělají menší fronty. „Já si taky musel vystát. Měl jsem zatím jen kousek opékaného prasete. Bylo luxusní. Dám si asi něco sladkého nebo počkám a vyzkouším ještě nějaké maso,“ říká Miroslav Machovský, který má rozhodně chuť na něco dalšího. Prodejci jsou v jednom kole a já pokračuji zase o kus dále.

Ze všech vůní jsem dostávám najedou hlad, proto neváhám a dávám si grilovanou hovězí krkovičku. Nic speciálního, ale rozhodně mě nezklamala. Byla luxusní.

Vedle mě si na lavičku přisedá starší muž, který si talíři nese jídlo, ale netuším jaké. „Je to strifado z králíka. Dával jsem si ho u stánku s krétskou kuchyní. Prý je to takový jejich guláš na cibulkách. Jedna ze specialit. Zatím mi to chutná,“ prozrazuje Pavel Mašek, který další sousto zapíjí vychlazeným pivem.

Dodržuje pitný režim, protože teplota hravě překračuje třicetistupňovou hranici. Stánků je na Náměstí na dvacet. Kdo potřebuje vytrávit a má plný žaludek, tak si sedne před pódium a sleduje přichystaný program, kde zrovna vystupují děvčata z indonéského souboru Kintari. „Kde jinde si můžete dát vídeňský řízek a k tomu se dívat na podobné tance jako z Indonésie?“ dává mi řečnickou otázku Michaela Soukupová.

Zůstávám s ní sledovat toto vystoupení, které zanedlouho střídá srbský folklorní soubor Dobrica Milutinovič, jenž rovněž ve svých typických krojích předvádí své umění tance. Neváhám vyrazit na další kruh po stáncích.

Tentokrát se zastavuji u španělské kuchyně, kde si kupuji paelu s mořskými plody. Nechávám si jí však zabalit, dám si jí až na večeři. Odpoledne už další jídlo nezvládám.