Je nedělní ráno a nacházím se ve vinohradu nedaleko proslulé velkobílovické kapličky na Hradišťku. Poprvé v životě pomáhám při sběru hroznů. Kdyby nebyla všude okolo mlha, možná bych se i kochal výhledem na místní dominantu, protože vinice leží jen malý kousek od ní. Takhle se ale mohu mnohem víc soustředit na práci, kterou jsem dosud nejblíž poznal z televizních dokumentů nebo filmu Bobule.

Původní pokyny před výjezdem do Velkých Bílovic byly jasné. Vzít si staré boty a pohodlné oblečení, u kterého nezamrzí, když se při práci ve vinici zašpiní. „A dobrou náladu,“ dodává velkobílovický vinař Marek Svoboda, majitel místního Vinařství Svoboda, v jehož vinici nyní zažívám dosud nepoznané.

Kahničky mandarínské
Brno má nejvíce kachniček. Pravděpodobně kdysi unikly z chovu

Nejdříve ale musím vyfasovat nezbytné pomůcky, nůžky na stříhání hroznů a kýbl, kam mám hrozny dávat. „Maroši, kýbl,“ volá Svoboda na svého spolupracovníka Mariána Daniela, který se organizuje sběrače a dohlíží na jejich práci. Ten, když uslyší vinařovo volání, se zprvu zhrozí. „Já mám také pracovat?“ ptá se udiveně. Vzápětí si uvědomí, že není určený pro něho, a viditelně se mu ulevuje.

Máte nějakou speciální techniku?

Poté, co mám přidělené nůžky a kýbl, přichází na řadu to zásadní, tedy stříhání hroznů. „Jaký je postup při jejich stříhání, máte nějakou speciální techniku?“ ptám se jako prací ve vinohradu dosud nepolíbený laik s očekáváním, že zvláštní postup určitě existuje. Svoboda se jen usmívá a názorně mi ukazuje, že žádnou velkou vědu v tom opravdu hledat nemám. Několikrát šmikne a kýbl je hned z poloviny plný.

S nadšením tak beru nůžky do ruky a stříhám jeden hrozen za druhým. „Hlavně si dávej pozor na prsty. Nestříhej naslepo za listy, za které nevidíš, abys si žádný z prstů neustřihl,“ opakuji si neustále při šmikání hroznů. Nerad by si mi totiž stalo to, před čím mě někteří znalí práce ve vinici varovali. Že už mnohokrát zažili ustřižené prsty.

V Pohořelicích kvůli výstavbě okružní křižovatky ve čtvrtek přesunovali boží muku.
Boží muka v Pohořelicích uvolnila místo kaprovi. Podívejte se na stěhování

I když mé tempo není nijak závratné, za chvíli spokojeně naplňuji první kyblík. Co je to ale oproti dalším sběračům, někteří z nich sbírají už léta, a práce jim jde tak od ruky.

Dohromady čtrnáct brigádníků má asi za tři hodiny nedělního rána očesat hrozny na šesti řádcích vinné révy. „Sbíráme ryzlink vlašský,“ zmiňuje vinař Svoboda, který už od mládí věděl, že bude vinařem. Jinak to podle jeho slov kvůli rodinné tradici ani dopadnout nemohlo. Ve vinohradu co chvíli popojíždí s traktorem s vlečkou, kam se sypou sesbírané hrozny.

Za volant traktoru

Kromě stříhání hroznů se se zvědavostí vrhám i do další v uvozovkách činnosti. „Chcete si zkusit řídit traktor?“ obrací se na mě Svoboda a bez váhání ze sebe chrlím kladnou odpověď. Hned jsem si totiž vzpomněl, že řidičák na traktor mám už řadu let, ale za jeho volantem jsem dosud neseděl. „Ideální příležitost to napravit,“ říkám si v duchu.

Po vysvětlení ovládání stroje řadím, pouštím spojku a s přidáním plynu se traktor rozjíždí. „Dobrý, ale zajeďte víc k řádku na pravé straně,“ nabádá mě Svoboda po tom, co se se strojem po asi dvaceti metrech úspěšně zastavím.

Důvod, proč má traktor stát víc napravo, poznávám zanedlouho na vlastní kůži, kdy už od ostatních sběračů beru plné kýble, za které dostávají prázdné. Nádoby se do vlečky sypou z levé strany, proto sypači potřebují prostor k manévrování.

Chytrý skleník.
Rajčata zalijí z mobilu. Studenti z brněnské techniky vymysleli chytrý skleník

Tam plná nádoba, vyměnit za prázdnou. Hned vzápětí zase naplněná jiným sběračem. Jak zjišťuji, sypač musí být neustále ve střehu a dívat se, kdo je jak rychlý. Prvních několik desítek plných kýblů se sype s naprostou lehkostí, postupně ale ruce stále víc tuhnou a nádoby se zdají být těžší a těžší.

Když Svoboda s traktorem vyjíždí z řádků na cestu plnou bláta a stroj tam odstavuje, je to znamení jediného. Tady jsme hotoví, což vnímají i ostatní. „Schovejte mi aspoň dva hezké hrozny,“ prosí jedna z brigádnic.

Následně se ještě přesouváme do další vinice blíž k Velkým Bílovicím, kde čeká na sesbírání zbylý, ani ne jeden celý řádek vinné révy odrůdy veltlín. „Stoupněte si dvojice naproti sobě a jedeme až nahoru,“ uděluje sběračům pokyny jejich organizátor Daniel.

Snad už po deseti minutách jsou všechny hrozny posbírané, nedělní sběr tak končí ještě před obědem. „Najal jsem radši víc brigádníků, když jsme v sobotu kvůli dešti nemohli sbírat. V neděli chtějí být lidé na oběd doma a ne pracovat ve vinohradu,“ poznamenává Svoboda ještě před tím, než se spolu rozloučíme.