Jazyka si poprvé všimla už v dětství, věnovat se mu ale začala až v dospělosti, kdy se přihlásila na kurz. „Dočetla jsem se o něm v novinách. Jen jsem poštou posílala vyplněné úkoly a oni mi je posílali opravené zpět,“ uvádí Melichárková.
O tom, aby se esperantem začala zabývat naplno, ji přesvědčila návštěva konference. „Tehdy tam mluvil nějaký Japonec a já s překvapením zjistila, že mu rozumím. I když jsem nikdy před tím mluvené esperanto neslyšela,“ prohlašuje učitelka.
Esperanto je podle ní jednodušší než jiné světové jazyky, zvlášť pro Evropany. „Je tam spousta slov, kterým člověk rozumí, i když se je nikdy neučil. Slovní zásoba se navíc nejčastěji tvoří odvozováním. Pokud známe kořen, pak lehce zjistíme význam slova odvozeného. Například laboro znamená práce, labori je pracovat, labora je pracovník a laborejo pracoviště,“ přibližuje.
Ani někteří členové její rodiny ve znalostech esperanta nezůstávají pozadu. „Manžel mu rozumí, ale nemluví jím. Kurz si udělala i moje maminka, má ale šestaosmdesát let, něco z něj už zapomněla,“ doplňuje žena. Esperanto naučila i své syny.
Melichárkové se podařilo vydat už dva díly učebnice s názvem Esperanto pro děti. „Všechny materiály k výuce dětí jsem si totiž vyráběla sama. Jeden esperantista, který vydává knížky, mi jednou navrhl, že by moje materiály mohli používat i jiní učitelé. Spojili jsme se proto ještě s esperantistkou, která krásně maluje a společně jsme vytvořili základy esperanta pro mladší děti,“ vysvětluje Melichárková.
BARBORA SKOČÍKOVÁ
