Jako učitel nastoupil do školy ve svém domovském městě v roce 1974. Letos odešel do důchodu. Jak spočítal, zeměpis a zejména oblíbený tělocvik za tu dobu postupně učil více než dva tisíce žáků. „Když jsem začal učit, tak jsem chtěl vždy s dětmi sportovat. Založil jsem oddíl stolního tenisu, vedl basketbalové družstvo, které patřilo k okresní špičce,“ ohlíží se sedmašedesátiletý Valtičan.

O víkendech s dětmi jezdil na různé soutěže a turnaje. „Měl jsem kvůli tomu doma se ženou i problém, že se věnuji příliš mnoha zálibám. Ale sport s dětmi byl koníček, kterému jsem rád obětoval volný čas,“ přiznává Hyčka, který se po celou dobu staral ve Valticích také o školní sad.

Mezi jeho záliby patří rovněž práce ve vinohradu a sklepě. Ty mu vydržely dodnes.

Podle zkušeného učitele se děti za čtyři desítky let téměř nezměnily. Jak říká, vyrůstají ze situace, ve které žijí, a to je tvaruje. „Dneska to učitelé mají těžší, protože děti mají spoustu různých možností, které odvádějí pozornost od školy. O to více by měl učitel klást důraz na vlastní práci, aby dokázal žáky zaujmout,“ nabádá mladší kolegy.

V důchodu by si rád užíval zaslouženého odpočinku, ale současně má i další plány. „Přemýšlím nad tím, že bych za odučené roky napsal paměti,“ prozrazuje muž.

Už po pár dnech nového školního roku je mu jasné, že učení mu v důchodu bude chybět. „Práce s děti mě vždy naplňovala. Učil jsem totiž za každé situace rád. I když jsem byl ve funkci ředitele, tak jsem se cítil lépe jako učitel,“ svěřuje se Hyčka.