Jedním z nejsilnějších momentů jeho života je záchrana topícího se chlapce. „Šel jsem tenkrát po mostě a viděl partu chlapců u vody. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že se jeden topí, tak jsem pro něj skočil,“ uvádí Viktorin. Po letech se setkali. „Přišel ke mně s tím, jestli vím, kdo je. Pak řekl, že jsem ho tenkrát vylovil z vody,“ doplňuje.

Jeho hasičskou náturu potvrzuje i sbírka desítek modelů hasičských aut, důkazem je také případ požáru v bytě jejich podlažního domu. V okamžité pomoci mu nezabránilo ani to, že měl obuté jen zimní pantofle.

Nemocí z povolání ale podle svých slov určitě netrpí. Jeho manželka je však jiného názoru. Jen co slyší houkat sanitku, už stojí u okna.

Zájem o hasičské řemeslo mezi mladými lidmi podle něj upadá, přestože lidé hasiče obecně vnímají jako hrdiny. „Mladí hasiči si třeba oblečou uniformu, sednou do auta, jezdí po městě a ukazují se mladým  děvčatům,“ směje se.

Na otázku, zda měl někdy strach, jednoznačně odpovídá ne. „Nikdy. Když hoří, tak hoří, není čas na to, se bát. To už mají profesionálové v krvi,“ tvrdí.