„Chceme, aby si lidé mohli koblihy vyzvednout čtyřiadvacet hodin denně a zároveň je dostat k těm, kteří z Brna nutně nepochází,“ říkají v rozhovoru pro Deník autoři koblihomatu a majitelé Koblihy Brno Marek a Michal Richtarovi.

Jak vznikla myšlenka na koblihový automat?

Marek a Michal: Prvotní myšlenka vznikla během pandemie, kdy jsme přemýšleli, jak koblihy bezpečně dostat k zákazníkům. V té době jsme ale bohužel neměli dostatek peněz ani času na to, abychom takovéto větší projekty nastartovali. Trochu jsme tedy naši vizi nechali uzrát. Pak jsme viděli, že náš kolega spustil v Brně automat na zmrzlinu, a to nám dodalo energii, abychom se do projektu pořádně pustili. Hlavní nádraží je místem, odkud lidé jezdí do různých koutů Česka. Protože máme docela velkou fanouškovskou základnu, je automat dobrý způsob, jak koblihy dostat blíž k těm, kteří nejsou z Brna.

Jak náročné bylo proměnit prvotní vizi v konečný produkt?

Michal: Naší hlavní výzvou bylo vyřešit, jak dostat koblihy z automatu ven, aniž by padaly. Většinou si totiž v automatu něco vyberete, stisknete tlačítko, zaplatíte a produkt vám vypadne. To pro nás absolutně není vhodné, protože by se koblihy pomačkaly. V Evropě takových automatů moc neexistuje a když už ano, jsou většinou vyrobené v Číně. My se rozhodli kontaktovat přímo výrobce a všechno si vyřešit sami.

Můžete popsat, jak speciální automat funguje?

Marek a Michal: Nejdříve si zákazník vybere příchuť koblihy. Jako v jiných automatech má každá svoji pozici, na dotykovém displeji si vybere určitou koblihu, a to buď očima, nebo z menu. Po zaplacení začne fungovat série podavačů, pásů a senzorů, jen sledování cesty dané koblihy je extrémně zajímavé. Mechanismus pak koblihu posune až do výdejních dveří, kde si ji člověk převezme. Všechny koblihy jsou v krabičkách, platba je možná pouze kartou. Ceny jsou stejné, jako by si zákazník koupil v prodejně koblihu v krabičce a příchutě se shodují s těmi, které máme v měsíčním menu.

Jak byste v krátkosti popsal příběh Koblihy Brno?

Marek: Původně jsme začali dělat donuty v Ostravě, dá se říct, že jsme byli vlastně první řemeslná donutárna. Pak jsem se rozhodl přestěhovat do Brna, kde jsme s kamarádkou začali smažit koblihy, protože nám přišly vtipnější než americké donuty. A protože jsme neměli peníze, tak jsme je smažili doma a jezdili je po kavárnách prodávat. Říkali jsme tomu takové koblihové pop-upy (události, kdy pořadatel spojuje kulturní akce s gastronomickým zážitkem –⁠ pozn. red.). Po roce se nám povedlo našetřit na prodejnu v Pekařské, což spustilo velkou výrobu, která nás dovedla až k automatu.

Skupina mladých brněnských řidičů se rozhodla, že rozveze před Vánoci po Brně radost. Svá auta proto vyzdobili světelnými řetězy a vyrazili s nimi do centra města.
Auta jako vánoční stromečky jela Brnem. Lidé byli nadšení, stavěla je i policie

Dá se říct, že jste koblihy začali vyrábět ještě než se z nich stal trend?

Marek: Určitě jsme byli první v Česku, pokud počítám éru pop-upů. Trochu se nám zpozdila rekonstrukce prostor na Pekařské, takže jsme kamennou pobočku otevřeli asi jako druzí v Brně.

Michal: Cesta ke koblihám ale vedla přes výběrovou kávu. Marek hledal, co sladkého by mohl ke kávě nabízet a inspiroval se v Americe, kde je káva a kobliha osvědčenou kombinací. Zároveň pak zjistil, že v té době v Česku nic podobného nebylo. Otevřel si koblihárnu v Ostravě a když se přestěhoval, aplikoval všechno, co se naučil u výběrové kávy i smažení koblih, v Brně. Akorát lépe. Vytříbil těsto, které je základem našich koblih. Za jeho kvalitou si stojíme. A díky pop-upům našetřil dost peněz, aby mohl začít prodávat každý den na jednom místě.

DÁLE SE DOČTETE:

  • Jak je obtížné vymýšlení nových příchutí
  • Ve kterých lokalitách se mohou v budoucnu objevit další koblihomaty
  • Jaký byl rozjezd Koblihy Brno
  • Jak se liší její koblihové těsto

Měla Kobliha Brno pomalejší rozjezd, nebo měli lidé velký zájem hned od otevření?

Marek: Začátek byl šílený. Na pop-upech jsme ze začátku měli fronty klidně na půl hodiny, totéž pak nastalo na Pekařské. Bylo to období před zhruba pěti až deseti lety, kdy Brno získávalo punc místa, kam turisté jezdí za dobrou gastronomií. Naskočili jsme tedy na dobrou vlnu.

Čím se ve srovnání s ostatními liší vaše koblihové těsto, máte blízko spíš ke klasickým českým koblihám než k americkým donutům?

Marek a Michal: Přesně tak. Tím se od ostatních lišíme, protože naše těsto je právě to babičkovské, české, ale zdobíme ho světově. Je to spojení české tradice těsta, ale posouváme ji do světa, kdy se u zdobení řídíme spíše současnými trendy. No a taky si těsto připravujeme každé ráno zcela poctivě, to je oproti jiným rozdíl. Nepoužíváme žádná změkčovadla nebo různé směsi, denně jsou to vajíčka, máslo, mouka a cukr.

Takže vstáváte i brzy ráno, nebo vlastně ještě v noci?

Michal: Vstáváme ve čtyři, protože s dřívějším začátkem pracovní doby by už pro nás nikdo nechtěl pracovat. V Koblize máme na brigádě hodně studentů. Zajímavé ale je, že jsme měli spoustu lidí, kteří třeba studovali na zubaře nebo dentální hygienisty. Je vtipné, že my jim zuby zničíme cukrem a oni je pak opravují.

Jak obtížně je vymýšlet pořád nové příchutě?

Michal: Je to každý měsíc těžší a těžší, ale pořád to nějak jde. Většinou opakujeme jen opravdu oblíbené druhy, o které si lidi často píšou. Pravidlem ale je, že na měsíčním menu vždy zopakujeme pouze jednu příchuť. Na konci každého měsíce míváme pocit, že už po šesti letech nejde vymyslet nic nového, ale pak Marek vykouzlí sedm nových příchutí a zůstávám ohromený, co všechno je ještě možné vymyslet. Je super, že pořád objevujeme nové postupy, jak s koblihami pracovat. Loni jsme například na koblihy začali přidávat brownies, to jsme dříve nedělali. Trvalo nám roky, než jsme přišli na to, že lze koblihy dlabat také seshora. Marek k Vánocům nebo narozeninám často dostává cukrářské knihy a kuchařky, kde objevujeme nové postupy. Jinak se inspirujeme také na sociálních sítích a u jiných kobliháren napříč světem.

Které příchutě patří mezi ty nejoblíbenější?

Marek: Třeba švestky s lotus sušenkou, na ty jsme hodně pyšní. Pak buchtičky se šodó, krupicová kaše nebo kobliha jako větrník, takže proříznutá napůl a naplněná krémem.

Zdroj: Deník/Terezie Heinz

Pokud se nový koblihomat osvědčí, chtěli byste přístroj umístit v dalších lokalitách?

Michal: Do budoucna si to umíme představit, protože nás naše práce hodně baví. Sice odpadá kontakt se zákazníkem, na který klademe velký důraz, na druhou stranu nás velmi zajímají technologie a inovace. Koblihomat je jednoduše dvaadvacáté století, protože když k němu člověk přijde a vidí cestu koblihy přes všechny možné posuvníky a pásy, je to jako nějaký sci-fi film. Aktuálně máme docela pokrytá místa, kde jsou nákupní centra, protože koblihy prodáváme v kioscích Local Bakers, dále pak centrum a Staré Brno. Do budoucna bychom ale koblihy chtěli dostat do míst, které jsou trochu zanedbávané, jinými slovy kde se pohybuje hodně lidí, ale není to klasické centrum města.