V řadě přede mnou na olympijském festivalu nervózně přešlapuje několik návštěvníků, kteří přišli dříve. Na místě jsme ale všichni se stejným cílem, a to vyzkoušet na vlastní kůži lukostřelbu, jež je jedním z olympijských sportů. Už na první pohled je patrné, že zkušenost nebude ani zdaleka tak autentická, jako na olympiádě. Místo sedmdesáti metrů, které jsou při střelbě z luku klasickou vzdáleností, jsou naše terče umístěny od startovního místa zhruba o pět dlouhých kroků dál.

K mému překvapení se však dva muži chopili luku zcela sebevědomě a jistou chůzí kráčí před terče. Ponuré počasí záhy protíná svištění prvního, druhého i třetího šípu. Všechny končí, kde mají, ba dokonce v červených a žlutých kruzích značících střed terčů. Luku se záhy chopí také mladá dívka stojící těsně vedle mě. „Doufám, že si neudělám moc velkou ostudu,“ špitne rychle zatímco se chystá postavit dvěma přirozeným talentům, kteří do terčů stále posílají jeden šíp za druhým.

V Domě umění v Brně odstartovaly hned tři výstavy.
Brňané ještě stihnou preparovaná lidská těla, začne i výstava Minerva

Pár desítek centimetrů nad terči se šerost deštivého dne snaží rozbít olympijská vlajka. Pestrobarevné kruhy dodávají zájemcům o nevšední zážitek odvahu zkusit tento netradiční sport navzdory tomu, že se třeba nepyšní nejpřesnější muškou. Sotva se stačím ohlédnout, proletí jeden ze šípů rychlostí blesku namísto terčem právě olympijskými kruhy. „Hlavně nechte luk natažený před sebou, jinak se zastřelíte,“ varuje jeden z instruktorů dívku.

Trefa do žlutého

Několik nepříliš vydařených pokusů lehce naznačuje, že děvče skrytým talentem nebude. Konečně ale přicházím na řadu, a tak si svoje myšlenky nechávám pro sebe a chystám se s disciplínou statečně popasovat. „Jste pravačka, postavte se levým bokem směrem k terči a do levé ruky vezměte luk,“ instruuje mě lektorka. Poslouchám její rady a kupodivu zjišťuji, že je luk těžší, než jsem myslela. Do pravé ruky pomalu beru první z šípů, přikládám jej k luku a opírám o tětivu. Zamířit, natáhnout a vystřelit. Zásah!

Hned první pokus míří do terče. Bodové hodnocení by sice nejlepší nebylo, i tak ale svůj pokus považuji za úspěšný. Opatrně sahám po dalším šípu a opakuji stejný manévr jako před malou chvílí. Znovu trefa! Dokonce ještě přesnější, než v předchozím případě. Po třetím zásahu se nestačím divit vlastním očím. Kdyby nebyl střed označen žlutě, dalo by se použít spojení trefa do černého. Přímý zásah hned na třetí pokus vlévá do mých žil dávku sebevědomí, zbylé šípy si nedovoluji vypálit mimo bodované kruhy.

Nejraději fotí Pavel Gabzdyl Měsíc, ale foťák vytahuje i téměř při každé bouřce.
Brňan vyfotil unikátní stuhový blesk: Gabzdyl vytahuje foťák při každé bouřce

Jaké by asi bylo mířit na delší vzdálenost, říkám si v duchu. Koutkem oka si před odchodem všímám nedaleké branky a s úsměvem se ptám, zda je tam kvůli méně zdatným návštěvníkům. „To víte, že je. Někteří se prostříleli až do lesa za areálem, šípy tam pak chodíme hledat,“ směje se instruktor lukostřelby. Mám štěstí, ostudu jsem si na první pokus neudělala.