Milovník napoleonského období: Když jsme letěli, kanón jsme si vzít nemohli

„Kromě kostýmu a zbraní potřebuje voják i dobově jíst a dobově spát. Je třeba, když se stan otevře, aby vše odpovídalo době," zdůrazňuje.

Součástí vybavení je i čutora, korbel, miska, lžíce a nůž. Některé nádobí tak vyrábí sám. „Hodně lidí, kteří na podobné akce jezdí, se tak začne postupně specializovat na různá řemesla. Já trochu dělám keramiku," svěřuje se.

Na delší trasy za napoleonskými setkáními raději jezdí autobusem. „Když jsme letěli na Maltu letadlem, kanón jsme vzít nemohli," usmívá se muž.

Pro cestu na menší akce je ale možné téměř půltunový kanón rozložit a vtěsnat do přívěsného vozíku. Podobně skupina objezdila prakticky celou Evropu, nejdál se dostali právě na Maltu nebo Korsiku. „Chystali jsme se také do Ruska, ale nakonec jsme to vzdali. Zas takoví dobrodruzi nejsme a vybíráme raději akce bez rizika," směje se Žampach.

Každé takové setkání domlouvají pořadatelé přibližně půl roku dopředu a jednotlivé akce se liší. „Vyjíždí se už pár dní před ní a po cestě navštěvujeme zajímavá místa a památky. V cíli je pak důležitá porada velitelů, aby domluvili přesný scénář bitvy. Jednotky také dostanou suroviny, ze kterých vaříme dobové jídlo," vypráví Žampach. Pravidelně se na akcích sjíždí lidé z celé Evropy.

Na prvním místě při každé rekonstrukci bývá bezpečnost. „Po Bitvě tří císařů zůstal třeba na bojišti ležet německý voják, křičel, že nemá nohu, nakonec se ale ukázalo, že mu jen v bahně uvízla dřevěná protéza," vypráví pobaveně Žampach.

Přiznává, že méně zkušený voják občas zapomene při nabíjení pušky vyndat nabiják. „Je to železný prut, který po vystřelení letí jako projektil," přibližuje nebezpečí. Obdobné úrazy se ale stávají minimálně.

O zážitky při cestování skupina nouzi nemá. „Ve švýcarském dobovém táboře nás zastihlo tornádo, stánky s cukrovinkami se vznesly, a na nás se sypala cukrlata," popisuje dobový voják.

Šerm začínal s kolegy provozovat metodou pokus omyl. „Nakonec jsme raději zvolili šermířského mistra. Je to nejstarší umění od doby, kdy pračlověk vzal do ruky větev," tvrdí.

Úplně jinou ligou je pak kanón. „Do minuty je ho možné nabít dvakrát až třikrát, což dělali gardoví vojáci a zvládáme to také my," srovnává Žampach s tím, že díky většímu počtu sehraných vojáků se dá z kanónu střílet rychleji než z pušky.

TEREZA NOVOTNÁ