Mléčné bary s točícími židlemi, barevnými brčky a prosklenými pulty s vyfintěnými chlebíčky otevírají první díl unikátního seriálu Deníku Rovnost Letní retro. Spolu s ním si budou čtenáři v letních měsících každou středu připomínat, jak se v minulosti vařilo, nakupovalo nebo cestovalo. Ve třinácti dílech seriál naservíruje mnohdy zapomenuté vzpomínky všedního života i svátečních dnů.

V Brně si i po letech lidé nejčastěji vzpomínají na bar Sputnik v rohu České a Středovy ulice. Lidé postávali v hloučcích kolem pultíků a dopřávali si rychlý oběd nebo snídani. „Až do revoluce to byl jeden z největších bufetů v Brně. Moc rád jsem tam chodil. Sekaná, smažený sýr nebo guláš, to byly pochoutky, které jsem si tam za několik korun kupoval. Například sýr stával osm padesát," vzpomíná Br-ňan Aleš Aujeský.

Podle Internetové encyklopedie dějin Brna byl podnik rozdělený na dvě části. „Svým zařízením se zařazuje bezpochyby mezi naše nejlepší restaurace a bude podnikem skutečně lidovým. V přízemním bufetu jsou zavedeny ceny čtvrté třídy a v jídelně v prvním poschodí, kde je si možné objednat i minutky, je zavedena třetí cenová třída. V úplně mechanizované kuchyni se připravují obědy ve velkém množství. O obsluhu zákazníků se starají zaměstnanci, převážně ženy," uvádí encyklopedie zprávu o otevření podniku z dobových novin.

V patře byl také samoobslužný pult, u kterého Aujeský kdysi čepoval pivo. Vzpomíná i na hosty, kteří se přicházeli najíst bez peněz. „Čekali, až lidé opustí své pulty s nedojezeným jídlem. Potom chodili například s dotazem: ‚Dobrý den, to zelíčko by bylo volné?'" usmívá se bývalý výčepní.

Atmosféru mléčných barů si nemůže vynachválit ani Jana Tetenková. „Ať už Sputnik, nebo třeba mléčňák u vlakového nádraží. Bolí mě u srdce, když procházím městem a vidím, jak moje oblíbené podniky nahradily prodejny s levným zbožím. Tenkrát snad chutnal jinak i obyčejný loupák nebo sklenka mléka. A o nějakých éčkách v koktejlech nemohla být řeč," myslí si žena.

Kromě centrálních náměstí to byly právě nádraží, kde se podniky rychlého a levného občerstvení dobře uchytily. Jeden takový stál například ve Veselí nad Moravou na Hodonínsku. „Roky jsem jezdil do Veselí do práce. Hned po příjezdu mě tam čekala snídaně. A nebyl jsem jediný. Rovnou z vlaku tam mířila většina lidí, protože to bylo ideální místo na jídlo. Všichni jsme byli s nabídkou spokojení. V Hodoníně existoval mléčný bar taky. Místo něj ale vyrostla restaurace, která je tam dodnes. Myslím si, že nemůže konkurovat," připomíná Josef Varian z Bzence.

Většina barů postupně zanikla po pádu minulého režimu. Přestože Jihomoravané po obyčejné smažence nebo nadýchaném růžovém nápoji často sní, zdá se, že asijská bistra a americké fast foody je vytlačily nadobro.

Příkladem toho je Martina Špačková, která se před lety pokusila ve znojemské ulici Horní Česká na éru mléčných barů navázat. „O obložené chleby, koktejly ani kakaa ale nikdo neměl zájem. Za půl roku mi přišli ráno na snídani maximálně čtyři lidé," popsala.

Nakonec proto v jejím podniku převážila teplá jídla domácí kuchyně. Svého snu otevřít „mlíčňák" se ale nevzdává. „Mléčný bar tomu říkám i teď, ale spíš kvůli nábytku, co mám. Jde o takový mléčně bílý svítící bar," směje se.

Další díly seriálu si  přečtete každou středu v Rovnosti