Za pár hodin si s manželkou přinesli domů asi sedmdesát kilo kozáků, víc než dvacet kilo pravých hřibů a několik křemenáčů. Místa, odkud takové množství hub nosí, si pro sebe nenechává. „Rád chodím kolem Písečného u Hodonína, na Mutěnku u zahrádek nebo na Pánov. Klidně vezmu lidi s sebou, když budou chtít,“ ujišťuje čtyřiapadesátiletý muž.

Před časem vyrazil za úlovkem směrem na Uherský Brod, kde však nic nenašel. „Při houbaření si výborně odpočinu, ani mi nevadí, když nic nenajdu,“ podotýká.

Do lesa se určitě ještě letošní rok vydá, ale už jen s malým košíkem. „Některé houby nasuším, další zavařím s octem a zbytek rozdám kamarádům z Hodonína nebo Lužic. Rád bych se ještě na podzim vydal na suchohřiby,“ říká nadšený houbař.

K houbaření ho od malička vedl otec. Měl svá místa, kam jezdil najisto. „Ukázal mi je. Někdy by člověk řekl, že tam nic nebude, a přesto tam najde i šest hřibů. Otec vyjížděl na houby i třikrát denně a úlovky pak používal na výměnný obchod,“ zmiňuje Belka.

Mezi jeho nejoblíbenější houby patří hřib dubový a křemenáče. „Už jsme si je připravili snad na všechny způsoby. Měli jsme kulajdu, houbové kyselo, houbovou omáčku, roštěnky na houbách nebo smažené hřiby,“ říká muž.

Když čistí hřiby, občas si ukrojí i tenký syrový plátek, který potom sní. „Je to opravdu specialita, kterou mám moc rád,“ usmívá se.