S páskou přes oči se chytám paže ženy přede mnou. „Nemusíte se ničeho bát. Přicházíme do kuchyně. Napravo od vás stojí stůl a dvě židle, před vámi je linka," popisuje průvodkyně Aneta Miklová. Právě jsem vstoupila do světa lidí s postižením, ve který se proměnil pavilon H na brněnském výstavišti.

Interaktivní výstava Naše cesta upozorňuje návštěvníky, že zdravotní postižení není překážkou. „Chceme, aby se lidé zbavili předsudků," vysvětluje Slávka Hocká z pořádající Nadace Sirius.

Prohlídka začíná v kuchyni pro lidi se zrakovým postižením. „Zkuste s páskou na očích nalít vodu do sklenice," nabádá mě Miklová. Nahmatám džbán.

Ukazováček spustím přes okraj sklenice, abych ucítila vodu dřív, než přeliju. Viděla jsem to tak ve filmu. „Zkuste to bez toho prstu," slyším.

Rezignovaně se smiřuji s tím, že nejspíš budu poslepu vytírat podlahu. Najednou se ozve pištivý zvuk. Speciální senzor hlídá stoupající hladinu ve sklenici. Sundávám si pásku a Miklová mi ukazuje další vychytávky. „Toto je párovač ponožek," ukazuje na plastovou destičku se dvěma otvory. Těmi člověk protáhne ponožky a díky tomu se nepomíchají.

Pro rozlišení barev slouží colorino. Po přiložení třeba k oblečení stačí zmáčknout tlačítko, a hlas oznámí barvu. „Každý se chce líbit, i když nevidí. Bohužel ale zařízení stojí téměř pět tisíc," dodává.

Z kuchyně pokračuji do pokoje pro vozíčkáře, kde mě vítá průvodkyně Bára, sama vozíčkářka. „Nábytek je rozestavěný podél stěn, aby se mi v pokoji dobře pohybovalo," vysvětluje žena.

Společně s další vozíčkářkou Míšou mě zasvěcují i do tajů upravené koupelny. Zajímá mě, jak se z vozíku dostat na záchod. „Klidně si to zkuste, existuje několik způsobů," pobízí mě Bára a ukazuje mi, jak na to.

Nasedám proto na volný vozíček a zkouším se v koupelně vytočit. Chvíli mi trvá, než pochopím, jak se otočit k záchodové míse. Podle pokynů se nejdřív zkouším přiblížit z boku. Musím zvednout opěrku vozíku a madlo u mísy. Pak se zvednout na rukou a přenést váhu.

Další možnost je přijet zepředu, čelem k míse, a na rukou se přetočit o sto osmdesát stupňů. Po několika pokusech vím, že mě druhý den budou hodně bolet ruce.

S Miklovou pokračuji do školní třídy pro děti se sluchovým postižením. „Je upravená do půlkruhu, aby všichni viděli na učitele," vysvětluje. Na plátno promítá několik ukázek. Nejprve se snažím odezírat, co muž na plátně říká. „Musí dobře artikulovat, ale nesmí to přehánět," upozorňuje Miklová. Následně se učím několik gest ve znakovém jazyce. Protože sluchově postižení neslyší klasické zvonění, konec hodiny oznamuje blikání krabičky nad tabulí.

V další části pavilonu mě čekají nástrahy ulice. Znovu usedám na vozík a pod dohledem dvou dívek se vydávám na nádraží. Na začátku musím vyjet plošinu do mírného kopce. Pak se dostávám k přepážce, jaké jsou běžně na úřadech, s logem vozíku. „Všimněte si, že je nižší než běžná," říká jedna z dívek.

Musím překonat i několik metrů štěrku. Mám pocit, že je to nekonečná cesta, protože kola vozíku se protáčí na místě. Nakonec musím poprosit o pomoc. Na výstavě si návštěvníci vyzkouší i míčové hry nebo lezeckou stěnu. „Postižení nebrání v zábavném trávení volného času, jen je potřeba upravit podmínky," vysvětluje Miklová.

Zkusit si vše, co výstava nabízí, zabere několik hodin. Překonávat bariéry je pro mě výzva i zábava. Svět lidí s postižením je pestrý. Ale představa, že nemůžu chodit a vozík mi uvízne v písku, že ztratím zrak a zabloudím nebo že neuslyším informace o výluce autobusu, mě děsí. O to víc obdivuji každého, kdo se dokáže ze života radovat a s problémy se rvát.

Výstavu připravila Nadace Sirius jako součást projektu Chodící lidé. V pavilonu H bude do konce června.