Nevracím se k otázce, co jsme tehdy mohli udělat lépe, říká Václav Klaus

Co pro vás znamená role učitele?
Myslím, že jsem rozený kantor, což mi bohužel režim v minulosti málo umožňoval. Když jsem začal v roce 1967 vyučovat jako doktorand, v tehdejší terminologii aspirant, vydrželo to jen do roku 1968, respektive se zpožděním do roku 1969. Později, přibližně v roce 1982, jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde jsem zažil naprostou kuriozitu. Odvolali mě při semestru, ve středu ráno. Studenti mě už trochu znali, protože jsem pracoval v bance. Několik z nich za mnou tehdy přiběhlo, jestli se mi něco nestalo. Ve škole jim totiž neřekli důvod, proč mou výuku zrušili. Těšil jsem se tedy, jak začnu vyučovat po konci komunismu, ale nakonec jsem se pustil do něčeho jiného.

Přesto jste občas vyučoval.
Místy jsem sice někde přednášel, ale ne systematicky. V roli předsedy vlády nebo prezidenta se těžko učí. Pamatuji si na rok 2005, kdy jsem mohl slíbit jedině pondělky, ve kterých jsem si přes semestr neplánoval žádné zahraniční cesty. Na Masarykově univerzitě jsem se teď upsal, což je pro mě docela složité, ale považuji to za věc bezvadnou, mě těšící. Po celém světě mám stovky přednášek na všech možných univerzitách, ale souvislý kurz je zase něco úplně jiného.

Vedete kurzy ve Spojených státech, na mnoha slavných univerzitách. Mohl byste české studenty porovnat se zahraničními?
V minulosti byl rozdíl nekonečně větší, než je dnes. V roce 1969 jsem prožil semestr na Cornwallské univerzitě v Americe, kde jsem byl absolutně šokovaný přístupem studentů. Byli neuvěřitelně drzí a nestřídmí. Pokud americký student něčemu nerozuměl, zvedl ruku a hovořil se mnou tónem, jako bych učivo špatně vysvětlil a on tomu kvůli mně nerozumí. Naše studenty by vůbec nenapadlo atakovat profesora. Myslím, že to v České republice po listopadu 1989 bylo velmi podobné, ale mladší generace to v sobě už zlomily. V dobrém slova smyslu.

Čtěte také: Sjezd ČSSD: Dohody vyhrály nad emocemi, komentoval svou prohru "rebel" Tejc

Je to dnes lepší?
V Evropě, více než jinde ve světě, se setkávám s tím, že je plný sál, v aule sedí tři sta lidí. Teď nemluvím o Harvardu nebo Princetonu, ale o standardní norské, švédské, irské, dánské či italské univerzitě. Skončí přednáška a chodí za mnou různí lidé, co chtějí něco řešit nebo pro podpis do knihy. Najednou v sále zůstane jen skupinka a začne na mě švitořit česky. Občas vtipkuji, že je jich tolik, že jsme mohli vést lekci v češtině. A potom se jich zeptám, jestli je studium v zahraničí podstatně těžší než česká vysoká škola. K mému velkému překvapení odpovídají, že to tam těžší není.

Nevěříte jim?
Nejsem úplně přesvědčený, že říkají pravdu, ale na druhou stranu nevidím důvod nebo motivaci k tomu, aby mi lhali. S podobnou situací se navíc setkávám opakovaně. Je to pro mě docela zajímavý závěr. Zvlášť zajímavé bylo slyšet to před několika lety na Cambridgi.

Naposledy jste v Brně přednášel v roce 2014. Změnilo se podle vás od té doby něco ve stylu výuky nebo přístupu univerzity?
Vnímám, že se tahle fakulta prosazuje i na celostátní scéně, což je dobře. Jsou tu autoři, které vidí člověk v obecných ekonomických časopisech, což mě těší.

Brněnské studenty učíte o ekonomické transformaci, o níž si myslí, že ji možná ani nezažijí. V čem je pro ně tedy téma důležité?
Trvám na tom, že můj kurz není dějepisem, ale výukou soudobé ekonomie. Z tohoto pohledu porovnáváme naši zemi před rokem 1989 a její současný stav. Byla součástí úžasného, bohužel ne laboratorního experimentu se stamiliony lidí na celém světě. Myslím si, že transformace systému a zásadní změna se v historii odehraje ještě několikrát. Jsem stoprocentně přesvědčený, že transformace dříve či později nastane v Evropské unii. Protože v ní se systém musí také absolutně zbourat a nastolit úplně jiný. Takže výuka je pro nás dobrou přípravou na to, až se začne bortit Evropská unie.

Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Máte nějaký odhad, kdy se to stane?
Neodvažuji se hádat. Kdybych chtěl odpovědět ironicky kvalitativně a ne kvantitativně, řekl bych, že já už se toho asi nedožiju, ale vy určitě.

Pokud zůstaneme u ekonomických otázek, napadá vás nějaký problém nebo největší otázka kraje či Brna?
Neodvažuji se hodnotit přímo Brno, zajímají mě spíše obecné systémové věci než konkrétní regionální. Systémové věci mají totiž velký dopad na každé místečko naší země, Brnem počínaje či konče. Na dálku vnímám pád nebo naopak zachránění se toho či onoho brněnského podniku, známé brněnské značky. V řadě podniků jsem v roli ministra financí nebo předsedy vlády byl, viděl jsem je. Občas vnímám, že se nemůžete rozhodnout, kde budete mít nádraží, dlouho jsem vnímal, jestli už jste zadělali ten zub na náměstí Svobody nebo jestli tam ještě je. Ale že bych chtěl k brněnským dilematům něco říkat podrobněji, to určitě ne.

Nedávno uplynulo sto dní, co se na jižní Moravě vyměnila koalice. O předešlé bylo slyšet výrazněji, než o současné. Byly v ní různé význačné osobnosti rozličných stran nebo hnutí. Nastala podle vás změna k lepšímu?
Zaregistroval jsem, že se něco změnilo, ale podrobněji to nesleduji. Navíc jsem proti těm, kteří se sami označují za význačné osobnosti. U vás v Brně je několik kandidátů, kteří se do podobné role stylizují, a já bych je za význačné osobnosti nepovažoval.

Nedávno se Brno umístilo na čtvrtém místě celosvětového žebříčku nejlepších studentských měst. Přikládáte nějakou hodnotu podobným výzkumům, které vypovídají o kvalitě našich škol?
Zastávám názor, že člověk nemá věřit žádnému výzkumu, který si neudělá sám. Neodvažuji se o tom tedy říci jakýkoliv soud. Podobným žebříčkům nevěřím až tak moc, že by mě vůbec nenapadlo si je číst. Věřím, že Brno dobrý výsledek může těšit, ale nedovedu si představit, jakým kritériem se něco takového dá změřit, jaké váhy dát jednotlivým veličinám.

Čtěte také: Nahlášená bomba vyhnala z Olympie 2500 lidí. Policisté zasahovali i ve vlacích

Existuje tedy vůbec nějaké relevantní srovnání mezi univerzitami ve světě?
Možná ano, ale nikdy by mě nenapadlo se mu věnovat.

Se studenty probíráte různé procesy, které transformaci doprovázely. Je po tolika letech něco, na co se díváte jinak a v dané době byste udělal odlišně?
Zaprvé nikdo nebyl architekt transformace. Odehrávala se v reálném světě. Studentům říkávám, že nebyla cvičení v ekonomické teorii a její aplikaci. Realitu nelze takhle jednoduše hodnotit. Nebyl to kontrolovaný experiment, kde byste si něco zkusili a pak řekli ne, uděláme to jinak. Na rozdíl od nějaké země jiného typu jsme věděli, že transformační ekonomický proces probíhá současně s transformačním systémem politickým. Jenom se nebrala v úvahu možnost zastavit ty procesy, jako v jiných zemích, nebo počkat, až vyřešíme něco jiného.

Jakou roli jste měl tehdy vy?
Listopadem 1989 vznikla otevřená propusť na řece a já byl jen prvkem procesu. Mám moc pěkný příměr. Deset let po pádu komunismu jsem byl na velké konferenci ve Varšavě, která se snažila hodnotit, co se za deset let dělalo v různých zemích dobře či špatně. Byl tam známý ruský ekonom Jegor Gajdar. Na čas byl i předsedou vlády. Byl jemný, usmívající se, trochu rozpačitý. Říkal jsem si, že přece nemohl být předsedou vlády ruské federace, tyto charakteristiky k tomu nejsou vhodné. Na konferenci rozpačitě rozhodil ruce a řekl větu, kterou jsem stokrát citoval u nás: „Byl jsem pouze premiér Ruska, nebyl jsem ruský car."

Jak tomu sdělení máme rozumět?
I ten premiér je jen součástí složité politické a ekonomické hry. To musím říct, před tím, než smysluplně odpovím na otázku, co bych udělal jinak. V základních věcech jsme žádnou chybu neudělali. Živě si můžete představit tisíc jednotlivostí, které mohly dopadnout jinak, že mohl na něco třeba více zatlačit parlament. Ale chápejte, car versus předseda vlády.

Takže o tom, co byste tehdy udělal jinak, nepřemýšlíte ani při hodinách?
Ne. Jsou tisíce věcí, za které se dá chytat nebo kvůli kterým prohlásit, že by něco mohlo být jinak. Neumím je takhle hodnotit. Dnes jsem třeba mluvil o privatizaci a restitucích. Pamatuji si, jak jsme v roce 1991 předkládali návrh zákona o velké privatizaci do parlamentu. Poslanci se tehdy ale najednou zatvrdili a nechtěli nám schválit žádný zákon o privatizaci, dokud nebude zákon o restitucích. Což bylo šokující sdělení. Tehdy jsem rychle jmenoval čtyřčlennou komisi, která by od čtvrtka do neděle napsala rychlý návrh zákona o restitucích. Předložili jsme jej v pondělí ráno.