Jiří Zounek, Michal Šimáně a Dana Knotová z Ústavu pedagogických věd ve výzkumu popsali, s jakými problémy se učitelé museli před rokem 1989 vyrovnávat. „Setkávali jsme se s různými dilematy a spletitými lidskými osudy," shrnul Zounek, který využil jednu z posledních možností pamětníky zastihnout. Řada z nich už totiž zemřela.

Badatelé pokrývali časové období od padesátých po devadesátá léta. Mluvili s kantory nejstarších věkových kategorií, i těmi, kteří v období listopadové revoluce učit začínali. Učitelé vzpomínali třeba na reformy v padesátých letech, které měly československý vzdělávací systém připodobnit sovětskému. „Vyučující byli tehdy do značné míry taktéž hlídači výročí, které museli připomínat i v předmětech, kde by je nikdo nečekal. Třeba v matematice nebo při technickém vyučování," upřesnila za univerzitu Martina Fojtů.

O brněnském výzkumu
∙ výzkum odborníků z Filozofické fakulty mapoval každodenní fungování škol za socialismu
∙ z výzkumných rozhovorů se sedmatřiceti učiteli vyplynulo, jak se učitelé stavěli k ideologickým povinnostem
∙ badatelé rozhovory pokrývali časové období od padesátých let až po léta devadesátá
∙ mluvili s kantory nejstarších věkových kategorií až po ty, kteří kolem listopadové revoluce do školství teprve nastupovali

Velké téma výzkumu byla i víra. Jihomoravští bývalí učitelé uvedli, že od ní žáky museli co nejvíce odvracet. „Počítali děti, které chodily do náboženství. Když v některém ročníku nebyl ani jeden věřící žák, třída dostala odměnu," uvedl Zounek. Pamětníci vzpomínali i na to, jak museli hlídat při nedělní mši u kostelů, aby věděli, kdo do nich míří.

Podobnou zkušenost má i jednapadesátiletá Jitka Blažková z Brna. „Naše rodina byla věřící. Když jsem se v deváté třídě hlásila na ekonomickou školu, její ředitel si mou matku zavolal do kabinetu. Řekl jí, že by bylo vhodné, abych přestala chodit do náboženství, jestli se chci na školu opravdu dostat," popsala žena. I když ji nakonec přijali, do kostela dodnes chodit nepřestala. I podle výzkumníků hráli v té době důležitou roli ředitelé. Často rozhodovali o tom, do jaké míry bude škola pracovat pro režim.

Pamětníci se museli vypořádat i s morálním rozhodováním. I když byli někteří sami vychovaní v křesťanské víře, museli chodit do rodin a přesvědčovat je, aby od náboženství upustily. V šedesátých letech přišlo uvolnění. „Učitelé se začali cítit ve výuce lépe, znovu se mohlo učit například o Masarykovi. Také sešity, kam se zapisovaly různé ideologické úkoly, byly prázdnější," nastínil Zounek.

Ráda na tyto roky, které strávila na základní škole, vzpomíná Brňanka, která si nepřála uvést své jméno. „Hrávali jsme si se spolužáky venku a neseděli pořád doma, jako dnešní mladí. Moji rodiče chodili do kostela, ale já nikdy s ničím neměla problémy," zmínila. S nástupem normalizace se ale poměry znovu velice rychle přiostřily. „Srpnová okupace zastihla pedagogy v přípravném týdnu. Pamětníci se svěřili, že netušili, co mají od následujících týdnů a let očekávat," řekl Zounek.