Mezi panelovými domy potkávám například Vladimíra Farlíka s dvěma malými syny. Moje koupená pomlázka vypadá proti těm jejich trochu trapně. „Kluci si je pletli sami. Velikonoce máme moc rádi, jsou to spolu s Vánoci ty nejkrásnější svátky. Na sídlišti je to ale rok od roku horší. Lidi stále víc odjíždí pryč, třeba na chaty. Před dvěma lety jsme obešli asi třicet rodin. Letos už to bude jen kolem patnácti. Nikdo není doma," postěžoval si Farlík.

Já mám ale štěstí a první dáma, na kterou zazvoním, doma je. „Velikonoční tradice jsem ctila jako dítě. Teď už ne. Dnes se lidem snažím spíš vyhnout. Většinou totiž chodí už jen podnapilí známí," říká Veronika Hajnová.

Zásahům mé pomlázky se ale nevyhýbá. Volím standardní hody hody doprovody, protože nic jiného si nepamatuji. Vzápětí dostávám první pomlázku.

Po několika dalších úspěšných návštěvách měním působiště a ze sídliště mířím do takzvané staré Líšně.

KOMPLETNÍ REPORTÁŽ Z VELIKONOČNÍHO PONDĚLÍ Z POHLEDU MUŽE I ŽENY ČTĚTE V ÚTERNÍM DENÍKU ROVNOST