Ředitelka Valešová: Dotace měly smysl. Je škoda, že musíme skončit

Vzpomenete si ještě, jak jste před deseti lety začínala?

Shodou okolností jsem nedávno našla diář z té doby. Píše se v něm: prvního až čtvrtého srpna 2006 – zednické práce, světla, malování. Když jsme tehdy chtěli začít konzultace s prvními zájemci, neměli jsme ani kanceláře. Na jednu sobotu jsme se s kolegy domluvili a vymalovali první místnost. V pondělí tak mohli přijít nábytkáři a my začali pracovat. Byly to hodně veselé začátky.

Do Evropské unie jsme ale vstoupili v roce 2004. Kdo rozděloval peníze před vámi?

Jako nový stát jsme měli dvouletý trénink. O rozdělování dotací se staral Společný regionální operační program pod hlavičkou ministerstva pro místní rozvoj. Já tehdy pracovala na krajském úřadě v týmu, který se podílel na nastavení pravidel programu.

Často se říká, že je v České republice příliš úředníků. Kolik jich pracovalo pro vás?

Před deseti lety na začátku jsme byli jenom čtyři, průměrně jsem ale měla sedmdesát zaměstnanců. Nyní se postupně vrátíme do původního malého počtu přibližně čtyř, pěti lidí v roce 2019.

Proč vůbec po deseti letech musíte končit?

Je to politické rozhodnutí. Vláda schválila, že v dalším období půjde cestou centralizace a všechny regionální operační programy ruší. Pro nové období 2014 – 2020 funguje jeden centrální Integrovaný operační program, který rozděluje peníze všem žadatelům.

Změní se něco pro zájemce o dotace?

Především se budou muset vypořádat s mnohem větší konkurencí než kdykoliv předtím. Dosud spolu soupeřily projekty jen ze dvou krajů, nyní půjde o celou republiku. Bohužel se tak šance na úspěch snižuje a bude více těch neúspěšných. Také přijde zbytečně vniveč více peněz na přípravu projektů.

To myslíte jak?

Dám příklad. Střední školy, které zřizují kraje, budou chtít získat příspěvek na vybavení. Svou žádost však nepodá jen jedna škola za každý kraj. Takto doputují na pobočky Centra regionálního rozvoje desítky žádostí krát třináct krajů. V takto velké konkurenci uspět všechny nemohou, tolik peněz není. Investice desítek žadatelů do projektové dokumentace budou zbytečné.

Copak nyní nebyli neúspěšní žadatelé?

To samozřejmě byli. Ale je mnohem jednodušší si v menším objemu peněz, jako jsme my měli například pro Jihomoravský kraj a Vysočinu, představit, na co peníze ještě budou a na co už ne. Nově také bude možné žádat o dotaci na méně typů projektů, výčet se zúžil. Už nepůjde například získat podporu pro rozvoj kvality života ve městě a na venkově. Dříve se podporovaly hřiště pro trávení volného času, veřejná prostranství nebo komunitní domy, podpora důchodců také vypadla.

Za deset let jste z evropských peněz rozdělili přes dvacet miliard korun. Do jakých projektů peníze šly?

To je těžké takto říct, schválili jsme přes devět set projektů, z toho jen pět považujeme za neúspěšné. Co do objemu jsme nejvíce přispívali na rekonstrukce silnic druhé třídy. Nejčastěji jsme ale přispívali na rekonstrukce a dovybavení škol, případně ještě s dostavbou nějakého hřiště. Za více než miliardu jsme podpořili kolem 180 škol a předškolních zařízení, do kterých dochází na sedmdesát tisíc dětí. Dopad dotací je obrovský.

Jsou nějaké projekty, které vám za uplynulou dekádu utkvěly v paměti?

Hodně těžko se nějaký vybírá. Srdeční záležitost je pro mě brněnská hvězdárna. Nejen že je pěkně zrekonstruovaná, ale projekt má pokračování i v osobě ředitele, díky kterému opravdu žije. Kdybychom dali peníze jen na rekonstrukci, zůstala by stát jako skanzen a chodilo by do ní jen pár lidí. Hvězdárna ale nyní žije, připravuje hodně skvělých programů, pořádá konference, děje se tam spousta věcí. Je vidět, že projekt měl opravdu smysl. Nedávno se také otevřel archeopark v Pavlově na Břeclavsku. Považuji za unikátní, že se postavilo úplně nové muzeum. Dnes se spíše muzea rekonstruují, někdy postaví přístavbu, nová na zelené louce nevznikají. Navíc prezentuje sedmadvacet tisíc let starou historii a unikátní nálezy.

Pomohly dotace i rozvoji měst?

Velkou radost mám například ze Znojma. Povedlo se tam spousta projektů díky evropským penězům, například rekonstrukce náměstí, investice do dopravní a volnočasové infrastruktury, penzionů i dalších domů a do známého podzemí. Líbí se mi, jak celé město ožilo. Podobně jako na brněnské hvězdárně i tady měly projekty smysl. To stejné se navíc povedlo zopakovat v Mikulově nebo Rousínově.

Zmínila jste i pár neúspěšných projektů. Kdo kontroloval, zda peníze rozdělujete správně?

Kontrol u nás bylo hodně. Nejen z českých ministerstev, ale také od auditorů Evropské komise nebo Evropského účetního dvora z Lucemburku. Například v roce 2010 zde byly kontroly půl roku. Nejenom z institucí, ale také například zdravotní pojišťovny, správa sociálního zabezpečení nebo také z krajských úřadů.

Měli jste speciální zaměstnance jen na kontroly? Přeci jen půl roku kontrol muselo být náročné.

Naštěstí ne. Mnoho lidí u nás působí už od začátku a byli to oni, kdo tvořili metodiku k projektům. Když k nám dorazí auditoři, už ví, co jim připravit za materiály. A zase naopak. Když mají kontroloři o něčem pochyby, zvládli jim naši lidé většinu nálezů dobře zdůvodnit. I díky tomu jsme nikdy neměli žádné skandály ani jsme nemuseli žádné peníze vracet. Na rozdíl od ostatních operačních programů.

Co se kontrolám nelíbilo?

Například u jednoho projektu byla velká diskuze o uznání takzvaných víceprací. Šlo tehdy o úpravu parku a prostranství, kde se bohužel propadla zem. Kontrolorům jsme museli dokazovat, že opravdu žadatel dopředu správně připravil celou dokumentaci včetně posudků a sond. Ty se ale nemohou dělat na celém území, to by projekt neskutečně prodražilo. Účetní dvůr, který nás kontroloval, nakonec naše námitky uznal.

Často se říká, že když získá člověk nebo organizace na projekt dotaci, nesmí s ním pět let po dokončení nic dělat. Je to opravdu tak?

To není úplně pravda. Zásadní je, že projekt musí zůstat funkční. Další investice do něj jsou povolené, ale nesmí znehodnotit původní účel dotace. Například u autobusového terminálu s pěti nástupišti si můžete postavit dalších pět ostrůvků, ale nesmíte třeba dva ubrat. Podobně je to třeba u parků. Když vám v ně uschne strom nebo keř, tak ho správně máte vyměnit a ne nechat celou dobu uschlý na původním místě.

Co bude se zaměstnanci programu, když vše končí?

Musíme ještě dosledovat funkčnost některých projektů. Někteří z mých lidí mohou také přejít na krajské pobočky do Centra regionálního rozvoje, které nahradí regionální rady. Ale tam je místo jen pro zhruba dvacet z nich. Absolutní většina našich lidí má vysokoškolské vzdělání. Dvě třetiny z nich zde pracovaly přes sedm let, takže se ve svém oboru opravdu špičkově vyznaly. Každoročně jsme také investovali do vzdělávání, vysílali jsme lidi na různá evropská fóra a přednášky. Bylo těžké všechny udržet, ale povedlo se mi vytvořit vysoce kvalitní a hlavně stabilní tým lidí. A to vše přitom ve státní správě. Nyní musím všechny propustit, což je hodně smutná záležitost. Zvlášť, když jsem většinu z nich osobně přijímala. Věděli jsme to ale rok dopředu a proto jsme se na všechno připravili. Také je po nich poptávka mezi institucemi či špičkovými firmami tady v Brně.

Za ta léta jste určitě fungovali už jako velká rodina.

Přesně tak. Dokonce jsme si i spočítali, kolik se celkem narodilo dětí. Za těch deset let jich bylo osmatřicet a pár je na cestě. Většinou po dvou, některé ženy zůstaly u jednoho. Jako úřad jsme se hodně rozmnožili.

Kdy bude definitivní konec vašeho působení?

Do konce června proplatíme všechny zbývající projekty. K závěru roku musíme Evropské komisi odevzdat závěrečnou zprávu o našem působení, jakési vyúčtování, co vše jsme podpořili a jak projekty dopadly. Komise pak zhodnotí celé naše působení, což může trvat ještě několik let. Odhaduji, že někdy kolem roku 2020 by vše mohlo být vyřízené, ale je to skutečně jen odhad. Zároveň ještě dohlížíme na udržitelnost projektů. Až poté úřad zanikne. Funkční konec, tedy závěr vyplácení peněz, nás ale čeká už teď za dva týdny.

Co bude nyní s vámi?

O sebe se nebojím. Zatím chci zůstat a podílet se na ukončení proplácení a přípravě závěrečné zprávy. Co pak? To ještě netuším.