S neobvyklým koníčkem začal před třiceti lety. „Nejspíš mě inspiroval příběh Foglarových Rychlých šípů, kde také sbírali jízdenky podle čísel," vzpomíná Butschek a z připravené krabice vytahuje nejvzácnější kousky.

V ruce třímá první a poslední jízdenku. „Čím menší číslo, tím snazší je lístek sehnat," vysvětluje.

Proto si nejvíc váží té, která nese číslo 100 000. „Je to rarita, sehnat ji byla pořádná fuška. Všechny ostatní jsou totiž pětimístné. Při její výrobě museli natisknout samé nuly a ručně razítkem přidat jedničku navíc," vypráví.

Lepenkové jízdenky v České republice sbírá jen několik desítek lidí. Butschkův způsob je ale unikátní. „Ostatní se zaměřují abecedně na vlaková stanoviště. Sběr podle čísel jsme u nás zvolili jen dva," poznamenává. Všichni sběratelé se podle něj přitom mezi sebou znají a jízdenky si vyměňují.

Nejlepší období pro svůj koníček zažíval do roku 2001, kdy se ještě lepenkové jízdenky běžně povalovaly po vlacích. „Pak je začali likvidovat, takže byla velká šance se k těm chybějícím snadno dostat. Například ve sběrných dvorech," říká. Teď už se musí spolehnout jen na výměny, burzy nebo nečekané nálezy.

Kromě lepenkových lístků Butschek navíc shromažďuje staré jízdní řády. Sběratelství je s ním spojené i v osobním životě. Protože vlaky miluje, už šestadvacet let pracuje u Českých drah v Brně. „Mám na starosti právě problémy s řády a domluvu s Jihomoravským krajem," vysvětluje.

A kam nasměřuje své úsilí, až dosáhne dlouholetého snu? Butschek má jasno. „Pořád je co zlepšovat. Číselné řady se pak pokusím rozšířit o další jízdenky, třeba ze zvláštních míst," uzavírá.