Hlad, špína, nemoci, všudypřítomný teror a smrt. „Říká se, že v plynových komorách nacházeli lidi s nehty zarytými do zdi. Umírání prý trvalo i půl hodiny,“ popsala redaktorce Rovnosti již dříve hrůzy koncentračního tábora v Osvětimi Erika Bezdíčková, jedna z přeživších holokaustu. Podobná traumata se přitom mohou projevit i na potomcích lidí, kteří je prožili. Vyplývá to z předběžných výsledků výzkumu vědců z brněnského centra Ceitec.
Vědci studují přeživší holokaustu, jejich děti i vnoučata. „S určitostí víme, že enormní stres zanechává změny ve strukturách mozku i pětasedmdesát let po jeho prožití. Výsledky psychologických testů pak naznačují, že trauma se přenáší i na další dvě generace. Stále však nemůžeme s jistotou říci, zda je přenos podmíněný, psychologicky, sociálně nebo geneticky,“ uvedl vedoucí výzkumu z Centra neurověd Ceitecu Ivan Rektor.
Člověk, jehož předek extrémní trauma prožil, je pak podle Rektora náchylnější k úzkostným stavům, depresím a vyššímu množství stresu. „Na první generaci se prokázalo, že to může být i naopak. Oběti zažívaly posttraumatický růst. Ono známé co tě nezabije, to tě posílí,“ doplnil.
Trauma se dědí
- Vědci ze Ceitecu zkoumají dědičnost traumat na přeživších holokaustu a jejich potomcích.
- Podle předběžných výsledků se trauma dědí.
- Zatím není jasné, co přenos podmiňuje.
Myšlenku mezigeneračního přenosu traumat neodsuzují ani odborníci z praxe. „Nevybavuji si, že bych se s tím setkal, ale třeba jsem si toho jen nevšiml. Smysl to dává. V mozku máme struktury, nebo také vzorce chování, které nás výrazně ovlivňují. Nevypadá to, že by například pro temperament nebo lhavost existoval konkrétní gen. Tímto se zaobírá vědní obor epigenetika, který sleduje změny v genové expresi,“ sdělil psycholog Jiří Brančík.
Objevily se však i hlasy, které na výzkum nahlíží s nedůvěrou. „Přijde mi to nepravděpodobné a trošku přitažené za vlasy. V práci jsem se s takovým případem nikdy nesetkal,“ řekl psychiatr Jiří Pokora.
Pokud se výsledky potvrdí, bude je možné aplikovat i na jiné populace. „Podaří-li se nám identifikovat vzorec, který říká, že tito lidé jsou v důsledku dávné války silně vystresovaní, dostaneme nástroj využitelný v dobách konfliktů či migračních krizí. Věděli bychom, jak s nimi lépe zacházet,“ vylíčil Rektor.
Výzkum pokračuje a vědci hledají účastníky především z řad potomků přeživších holokaustu. „Proces spočívá v psychologických testech, odběrech krve, genetického materiálu, stresového hormonu a magnetické rezonanci,“ doplnil Rektor.