„Když si vzpomeneme, co se tady před lety událo, je to pro nás jakýmsi ponaučením, že lidské neštěstí nechodí po horách, ale po lidech,“ poznamenala šakvická starostka Drahomíra Dirgasová.

Zmínila, že by si lidé měli právě při připomínání takových tragických okamžiků uvědomit, že každý z nás je zodpovědný za svoje činy a měl by se chovat tak, aby nic podobného nezpůsobil. „Lidé, kteří to zavinili, to neudělali schválně, ale nedomysleli důsledky,“ zmínila starostka.

Viníky nehody byli strojvedoucí, topič a vlakvedoucí rychlíku. Během své služby se opili, slavili narození syna. U soudu dostal strojvedoucí pětiletý trest vězení, topič čtyři roky a vlakvedoucí tři roky za mřížemi. Škodu na obou vlakových soupravách vyčíslil soud na pět milionů korun.

Tehdejší tisk informoval, že si neštěstí vyžádalo sto tři mrtvých a třiaosmdesát lidí se zranilo. Jiné zdroje psaly dokonce o sto šesti zemřelých a sto dvou zraněných. Šakvičtí měli mezi obětmi jednoho obyvatele.

Někteří z vlaku předčasně vystoupili

„Byl jím vojín Zelinka, který se sem přistěhoval. Jeden občan, pan Osika, byl těžce zraněný. Ostatní měli velké štěstí, že přežili. Osobní vlak totiž zastavil před stanicí a čekal před nádražím, aby pustil rychlík od Bratislavy. Někteří místní mysleli, že jsou již ve stanici, nebo jen nechtěli čekat, a proto z vlaku vystoupili, aby šli domů přes pole. Vzápětí do osobního vlaku rychlík narazil,“ zavzpomínala na chvíle před tragickou nehodou Dirgasová.

Šakvický farář Vít Rozkydal zase připomněl další dvě události, které otřásly nejen celým Břeclavskem, ale i Československem. A to utonutí šestatřiceti rakvických dětí na Nových Mlýnech v roce 1936 a vlakové neštěstí u Podivína v roce 1950. Při tom zahynulo o adventu na čtyřiatřicet lidí. „Rakvičtí říkali, že neštěstí chodí vždy ve trojici. Tehdy ani netušili, jakou předtuchu měli. Jen tři roky nato totiž došlo k tragédii tady u Šakvic,“ řekl Rozkydal.

Zdroj: Youtube

Pietního aktu se na nádraží zúčastnil i Jan Faltýnek, který si hrůzu událostí pamatuje jako šestiletý hoch. „Vzpomínám si, že jsme doma zrovna stavěli stromek. Bydlel jsem v Podivíně. A za dveřmi jsem viděl přijíždět auto. Byl to černý pohřebák, který zastavil u našich sousedů,“ vyprávěl redaktorce Deníku na místě muž.

Událost, od které uplynulo už sedmdesát let, si připomínaly průběžně ve vyučování i děti v šakvické základní škole. „Například ve vlastivědě nebo občanské nauce. Tedy v hodinách, kde to bylo vhodné,“ sdělila ředitelka Lenka Havelková.

Žáci četli dobové články

V informatice pak žáci například vyhledávali informace o události na internetu. Společně s učiteli četli také úryvky z dobových článků, které tehdy o tragédii informovaly.

„Starší žáci se podívali i na videa, která jsou na Youtube. V hodině češtiny zkoušeli psát různé pozvánky na vzpomínkovou akci nebo texty, které se k této události vztahují. V hodině výtvarné výchovy vytvářeli páťáci koláž šakvického nádraží. Konkrétně dobové budovy s kolejištěm," vyjmenovala Havelková.

Zdroj: Deník/Iva Haghofer

Zmínila s tím, že učitelky také dětem pouštěly třeba poučné dokumenty o bezpečnosti na železnici. O nehodě, při níž zahynulo přes sto lidí a další desítky se zranily, podle slov ředitelky někteří žáci věděli už z domova. Pro mnohé to ale byla nová informace.

Pamětní deska se na budově železniční stanice v Šakvicích nachází od roku 2011. O její vznik se zasloužil Ladislav Valihrach.