Na cestu si připravil asi pětadvacet choreografií. Za mořem strávil tři týdny a za tu dobu se věnoval dětským i dospělým tanečníkům v Saint Paulu, New Prague, Minneapolisu a Chicagu. Aby jim pomohl oživit jejich repertoár. „Problém byl, že soubory, které jsem vedl, si náš folklor zglobalizovaly a nerozlišují kroje, písně, tance a tradice. Když jsem se jich zeptal, co to tančí, neuměli tanec pojmenovat. Byly to jakési kreace na polku, valčík a další melodie, a v různých krojích,“ smutnil folklorista.

Tamním souborům podle něj chyběly základy taneční techniky. „V seniorských souborech jsou navíc tanečníci často přestárlí a na různé figury už fyzicky nestačí,“ zmiňuje Švach.

Za hendikep považuje také fakt, že především děti tam již neumí česky. „Musel jsem k výuce vybrat nahrávky, kde je zpěv zřetelný a tanečníci se to budou muset naučit, nebo alespoň otevírat pusu,“ přibližuje tanečník.

Přesto se mu nakonec podařilo nacvičit s tamními soubory několik pásem. Vše si také natáčeli na kameru, takže mají z čeho čerpat. „Konkrétně v Sokole v Saint Paulu jsem s malými dětmi za tři zkoušky připravil jedno pásmo, s většími také, a s dospělými dokonce tři pásma,“ počítal Švach.

Kromě učení tanců také poznal tamní prostředí a najezdil stovky kilometrů po okolí. „Krajané byli velmi srdeční a připravili mi bohatý program. V Minnesotě, Chicagu, Michiganu a dalších destinacích jsou zřetelné stopy českých, moravských a slovenských osídlenců,“ říká.

Například důchodci pod Sokolem v Saint Paul se scházejí jednou za čtrnáct dní a zpívají lidové písně z Čech, Moravy a Slovenska. „A to za doprovodu klavíru. K tomu si přinesou doma připravená naše jídla, pití a koštují,“ popisuje Švach.

Ale i když se krajanům v USA žije dobře, rád se vrátil zpět do Břeclavi. „Já bych neměnil. Jak říkáme my Podlužáci: všady dobře, doma najlepší,“ dodává.