„Vojáci mají své úkoly. Není možné se sejít a slavit. Kdo má ten den zrovna volnější, může ho využít třeba k hlubšímu rozjímání, zajít na mši. Ale žádné společné dýchánky," zdůrazňuje velitel 74. lehkého motorizovaného praporu v Bučovicích Petr Svoboda, který se z mise vrátil letos v únoru.

Bučovičtí vojáci odlétali v červenci a srpnu, takže byli smíření s tím, že o nejkrásnějších svátcích v roce nebudou doma. „A tak jsme se na to také připravovali," podotýká velitel, který se mise účastnil už počtvrté, takže odloučení od rodiny vnímal jinak než třeba Petr Okénka.

„Manželku ani děti ještě nemám, rodiče mi ale určitě chyběli. Člověk se tomu však nesmí poddávat. Dobré je, že jsme spolu mohli komunikovat třeba prostřednictvím skypu, takže jsme se i viděli," vyzdvihuje sedmadvacetiletý desátník.

Dřív, jak poznamenává Svoboda, byli se svými nejbližšími ve spojení pouze pomocí dopisů. „Ale i to mělo své kouzlo," dodává velitel.

Stejně jako spousta rodin u nás, i vojáci v zemi, v níž musejí být neustále ve střehu kvůli hrozícím útokům, si můžou na Štědrý večer pochutnat na kaprovi s bramborovým salátem. „Byli jsme na americké základně, takže Američané nám připravili i tento chod. Ale byly k dispozici také steaky," vzpomíná Svoboda.

Některým může domov připomenout třeba také dárek, který okolo Vánoc dorazí. „Taková možnost určitě je. Většinou jde o drobnosti, třeba fotografie," uvádí velitel, který z Afghánistánu loni krátce před Vánoci posílal dárek své manželce.

„Obvykle se to nedělá. Není možnost tam nakupovat. Jedině přes internet. Žena má krátce před svátky narozeniny a loni měla navíc kulaté. Takže jsem dárek objednal a musel jsem to zařídit tak, aby ho na poště vyzvedl někdo jiný než ona. Bylo to zajímavé," svěřuje se s úsměvem Svoboda.