Plzeňský rychlík tak zřejmě stojí kdesi v polích stovky kilometrů odsud. Vysočina na tom se sněhovou situací není o moc lépe, nicméně můj courák z Třebíče do Číchova odjíždí včas, tedy v 7.15. Cílem dnešního dopoledne je zmapovat situaci mezi Číchovem a Okříškami, tedy překonat pěšky pětikilometrový předěl mezi těmito dvěma obcemi na západě Třebíčska.

Zpoza okna vlaku vypadá cesta idylicky, všude je totiž plno sněhu jako na Ladových obrázcích. Otázka je, co na tuto idylku říkají řidiči. Zvláště pak ten, jehož auto zastavilo kousek před přejezdem v Krahulově poněkud nezvyklým způsobem, a sice v poli otočené na střechu. Už kolem něj pobíhá posádka z jiného auta, a tak věřím, že pomoc přijede včas.

Zasněžené Prachatice v sobotu odpoledne.
Kalamita na jihu Čech. Po obřích přívalech sněhu přijdou třeskuté mrazy

V Číchově vystupuji sám. Přesněji řečeno skáču do závěje vysoké asi třicet centimetrů. Zjevně jsem prvním cestujícím, který dnes na zdejší nástupiště vkročil, protože celou plochu pokrývá jednolitá vrstva sněhu. Číchov v zimním hávu vypadá jako z pohádky. Zejména pak zdejší kaplička, která stojí přímo pod zastávkou. Kousek od ní jeden z místních obyvatel shrabuje sníh. „Tak jsme se po letech dočkali pořádné nadílky. Jen aby Vánoce nebyly na blátě,“ pronáší s úsměvem.

Jako z pohádky

Od kapličky musím projít pod viaduktem a pak už mě čeká pořádný kopec s dvanáctiprocentním stoupáním. Kupodivu je silnice na něm jakž takž prohrnutá, klobouk dolů před silničáři. A dokonce mě v jeho půli míjí auto, i když s náhonem na všechna čtyři kola. Nahoře je odbočka k lyžařskému středisku Jalovec. Dnešní kalamita jistě způsobila, že je celá sjezdovka pod sněhem i bez umělého zasněžování. Jenže smůla, kvůli tomu, že nefunguje hotel s restaurací, nerozjedou se letos ani vleky, i kdyby tahle bílá krása vydržela až do jara.

Bílá krása. To je naprosto výstižné. Záplava sněhu změnila krajinu k nepoznání. A i když je situace dnes tak komplikovaná, přesto se na předělu mezi Číchovem a Přibyslavicemi nemůžu ubránit úsměvu. Takhle si zdejší kraj pamatuji z dob, kdy mi bylo tak deset let. Mám chuť se po silnici rozběhnout a skočit do závějí jako tenkrát, ale raději zase rychle zvolňuji chůzi, protože pod sněhem na silnici je led. A ač mám pohorky s hodně drsným vzorkem, každou chvíli mi to lehce podklouzne. Cestou potkávám tři auta – jejich řidiči musejí být opravdu zkušení, anebo tak trochu hazardéři.

Na sníh se snowboardy i na kole

V Přibyslavicích po návsi krouží traktor s velkým shrablem a jsou tu také dva pánové z komunálních služeb, kteří odklízejí sníh ručně. Ač je dnešní šichta opravdu těžká, mají úsměvy od ucha k uchu. Přívaly sněhu je zjevně potěšily. „Jsme tu už od šesti, ale traktor vyjel v pět. Já jsem z Ameriky, to je osada kousek od Přibyslavic. Musel jsem dnes na auto nazout řetězy, jinak by to ani nešlo,“ ukazuje mladší z této dvojice na zaparkované SUV.

Zdroj: Deník/Milan Krčmář

Ameriku znám, to je vyloženě horská usedlost směrem na Radonín. V zimě se tam parádně jezdí na běžkách. Já ale musím na druhou stranu směrem na Okříšky. Kousek za cedulí s názvem tohoto městysu vidím paní tlačící kolo. Na nosiči vzadu má tašku s letáky, které poctivě i v tomto nečasu vkládá do každé schránky. Zajímám se, zda na kole dnes jela. „Jen kousek, tady po rovině. Ale klouzalo to, tak teď už ho mám jen jako oporu,“ usmívá se. Má můj obdiv…

Prodej vánočních stromků u třebíčského stadionu Na Hvězdě
Lidé na Třebíčsku už kupují vánoční stromky. Oproti loňsku dokonce zlevnily

Jen o kousek dál vidím dvě mladé slečny oblečené do parádních lyžařských bund. Pod paží nesou snowboardy. „Jdeme si zajezdit jen tady kousek, na Strážku. To je takový fajn kopec, chodíme tam vždy, když nasněží,“ vysvětluje starší z nich a je na ní vidět, jak se těší na pořádné svezení.

Zpoždění vlaku

Na nádraží v Okříškách přicházím chvíli po deváté hodině. Za běžných podmínek by byl rychlík do Třebíče už dávno v tahu, na světelné tabuli ale vidím, že má zpoždění osmdesát minut. Tudíž tu ještě není a dlouho nebude. Vypadá to, že pojedu osobákem v 10.16.

Takže musím hodinu počkat, říkám si pro sebe. Jenže hodina uplyne jako voda a vlak nikde. A to ani na kolejích, ani na světelné tabuli. Ta jednu chvíli blikla a údaje o osobním vlaku z ní zmizely. Prostě se ztratil někde v prostoru i čase. Teprve za další půlhodinu zachrčí amplion, který informuje, že i osobák má zpoždění padesát minut. A že rychlík, který měl přijet v 8.53, už nabral sekeru 130 minut. Vzápětí nato se tyto údaje objeví i na světelné tabuli.

Ilustrační foto
Meteorologové zpřísnili výstrahu. Na Třebíčsku napadne čtyřicet centimetrů sněhu

Nakonec jako první přijíždí právě onen rychlík – je jedenáct hodin a má anabáze končí. Tato pětikilometrová procházka ale stála za to. Viděl jsem Třebíčsko opět pod sněhem tak jako v dobách svého dětství.