Do Sarajeva se Lojka dostal jako osobní řidič hraběte Františka Harracha. „Arcivévoda si pro slavnostní jízdu městem zvolil Harrachův vůz s Lojkou jako řidičem," vysvětluje Lojkovu dějinnou úlohu Brňan Jiří Skoupý, který se jeho osudem dlouhodobě zabývá a píše o něm knihu.

Podle mnohých historiků se Lojka po celý život vinil z vypuknutí války, ve které i sám bojoval. „Byl přesvědčený, že kdyby nešlápl na brzdu a jel dál, světovou válku a miliony mrtvých mohl odvrátit," píše v knize Cesty za oponou času spisovatel Stanislav Motl. Právě pocit viny měl být důvodem pozdějšího Lojkova alkoholismu.

Skoupý s tímto tvrzením nesouhlasí. „Je spíše pravděpodobné, že se Lojka těšil ze své výjimečné historické úlohy, od níž si do budoucna mnoho sliboval. Náhlý konec rakousko-uherské monarchie jej zcela nečekaně odsoudil do úplného zapomnění. Cítil se nedoceněn," poznamenává Skoupý.

Neštěstí měl Lojka i v osobním životě. Po smrti staršího ze dvou synů se rozvedl s manželkou. Rok před smrtí se přestěhoval do Brna, kde ve Vranovské ulici provozoval restauraci. „Vedení podniku zjevně nezvládal, nadělal mnoho dluhů a občas se v opilosti dopouštěl výtržností," podotýká Skoupý.

Lojka zemřel jako čtyřicetiletý ve svém bytě nad restaurací 18. července 1926 v půl sedmé večer. Pochovaný je na brněnském Ústředním hřbitově.