Necelých devět set korun zaplatí v průměru věznice na jižní Moravě a Vysočině každý den za jednoho vězně. Výdaje jednotlivých věznic se přitom liší. Někdy dost výrazně. Zatímco třeba ve Světlé nad Sázavou na Havlíčkobrodsku zaplatí za vězeňkyni denně 450 korun, v brněnské vazební věznici je to o 1212 korun víc. Pod brněnskou bohunickou věznici totiž spadá také vězeňská nemocnice a detenční ústav.

Průměrně tak zařízení v obou krajích zaplatí za jednoho vězně měsíčně kolem sedmadvaceti tisíc korun. Zpátky od nich dostanou jen zlomek. „Pokud vězeň pracuje, část peněz putuje na zaplacení výdajů za výkon trestu. Je to ale nanejvýš patnáct set korun měsíčně. Stejné je to i s penězi, které mu jeho příbuzní či přátelé pošlou do vězení. I z těch putuje část na zaplacení výloh, opět je to ale maximálně patnáct set," uvedla mluvčí ministerstva spravedlnosti Štěpánka Čechová.

Právě ministerstvo spravedlnosti provoz věznic platí. A určuje i rozpočet jednotlivých zařízení. Na jižní Moravě a Vysočině se pohybuje v desítkách až stovkách milionů ročně. Záleží na konkrétním vězení.

Přestože pracující vězni dávají na výdaje spojené s výkonem trestu třetinu platu, neznamená to, že mají zbývající dvě třetiny k dispozici. Kromě peněz strhávaných z hrubé mzdy musí platit například i náhradu škody či výživné. „Tyto částky jsou přesně stanovené. U výživného je to třetina platu. Jako kapesné vězňům zůstává pětina platu. Za tu mohou nakupovat v kantýně," poznamenal mluvčí věznice v Kuřimi na Brněnsku Milan Novotný.

Dodal, že část výplaty putuje na konto, které může vězeň využít po propuštění.

Útrata v kantýně

Z vydělaných peněz lidem za mřížemi zůstane jen část. „Když jsem byl v Kynšperku nad Ohří, pracovat se nevyplácelo. Lepili jsme obálky a po vyřízení poplatků mi zbylo asi čtyřicet korun. V Kuřimi to bylo lepší. Měsíčně se dalo vydělat několik set korun," řekl Deníku jeden z bývalých trestanců, který nechtěl zveřejnit jméno.

Přestože vězni práci odmítnout nesmějí, existují podle něj cesty, jak se jí vyhnout. „Například v Kynšperku se kvůli těm podmínkám nikomu pracovat nechtělo. Stačilo tak několikrát nesplnit normu a věznice poslala na práci jiné. Když jsem byl ale v Kuřimi, pracoval jsem rád. Člověku den lépe utekl. Navíc tam bylo i víc možností práce, například rozebírání různých součástek nebo šití bot," poznamenal šestadvacetiletý muž.

Upozornil, že také denní program je odlišný. „V Kynšperku jsme měli budíček už ve tři čtvrtě na pět. Kromě sčítání, obědu, večeře a toho, že nám dali poštu, si nás celý den nevšimli. V Kuřimi jsme vstávali v půl sedmé a kromě práce tam byla spousta kroužků. Mohli jsme vyrábět třeba dřevěné lavičky nebo hadrové panenky pro děti. Samozřejmě zadarmo. Kromě toho tam je také výborně vybavená hudební zkušebna, kde jsem trávil spoustu volného času," řekl Brňan.

Dodal, že odlišný může být i přístup personálu. „Kromě toho, že v Kuřimi byli k dispozici lidé z hnutí Podané ruce, byli tam i sociální pracovníci, kteří se opravdu snažili řešit s námi různé potíže. Na druhé straně je pravda, že lepší vztah jsem měl s dozorci v Kynšperku. Je to i tím, že nás vždy před kontrolou přišli upozornit a my jsme mohli schovat třeba mobily, které jsou tam zakázané. Na druhou stranu je pravda, že tam měla mobil spousta vězňů, a proto vedení věznice stále někdo kontroloval. V Kuřimi se nic takového nedělo," podotkl bývalý vězeň.

Věznice na jižní Moravě a Vysočině.
PRO ZVĚTŠENÍ KLIKNĚTE!