Kliknutím zvětšíteČtyřicet let uplynulo od smrti jednoho z nejnegativněji vnímaných politiků Československé strany lidové Josefa Plojhara. Z recepce na sovětském velvyslanectví, kam přišel 5. listopadu 1981 slavit nadcházející 64. výročí bolševické revoluce v Rusku, se už nikdy nevrátil.
Jeho smrt okamžitě zavdala příčinu ke vzniku mnoha fám a pověstí, což mělo dva základní důvody: jednak ten, že socialistický režim, jak bylo v té době obvyklé, informace o jejích okolnostech zprvu zatajoval. A za druhé právě kvůli oněm okolnostem. Protože bylo až strašidelné, jak příznačně a symbolicky Plojharův konec působil. On, mnohaletý alkoholik, jemuž zástupci sovětské nomenklatury v Praze žoviálně přezdívali "taváryšč pop" ("soudruh pop"), zemřel právě uprostřed jejich kruhu. A zrovna ve chvíli, kdy se chystali začít pít.
"Lidovecký poslanec Jiří Rubín ve svých pamětech uvádí, že jsou různé verze Plojharova konce. Jedna varianta byla podle něj ta, že se mu udělalo špatně hned po příchodu do budovy vyslanectví: Když se u šatny, kam se dávaly do úschovy oděvy, svléknul, zamotal se a spadnul přímo na zem vedle profesora Trávníčka, který byl předsedou ústředního výboru Národní fronty. Ten u něho konstatoval smrt. Druhá varianta podle poslance Rubína byla ta, že Plojhar měl na recepci pozdvihnout skleničku na přípitek a přitom mu měla vypadnout sklenička z rukou a padnout do klína přímo Trávníčkovi," uvedl v Časopisu Národního muzea s odkazem na rukopisné paměti tehdejšího poslance Jiřího Rubína autor Richard Pehr.
Ať tak či onak, z recepce už Josef Plojhar nikdy neodešel po svých a jeho odvoz musela zajistit pohřební služba. Uzavřel se život muže, který coby lidovec pracoval celý život ve prospěch Komunistické strany Československa a coby katolický kněz katolickou církev zrazoval.
Víra a politika
Josef Plojhar se narodil 2. března 1902 v Českých Budějovicích v česko-německé rodině (jeho otec byl Němec, matka byla Češka) a vystudoval německé státní gymnázium, z něhož přešel do biskupského semináře. Na kněze byl vysvěcen v červenci 1925.
Od roku 1919 působil v Československé straně lidové (ČSL) a od 30. let se angažoval v katolických českých vlasteneckých spolcích. V roce 1936 byl za lidovce zvolen do budějovického okresního zastupitelstva, a třebaže současně působil jako církevní autorita, cítil se být podle svých vlastních pozdějších slov vždycky "více politikem než kaplanem".
Po obsazení zbytku pomnichovské republiky německými vojsky v březnu 1939 tuto okupaci ve svých kázáních otevřeně kritizoval, což vedlo v září 1939 k jeho zatčení gestapem (podle vzpomínek německého kněze českobudějovické diecéze Vladimíra Feldmanna však k Plojharovu zadržení významně přispělo také to, že udržoval milostný poměr s manželkou vysoce postaveného nacistického činovníka).
Z gestapa putoval kněz do vazební věznice v Linci a odtamtud pak nejdříve do koncentračního tábora Buchenwald a v roce 1942 do Dachau, kde se také dočkal na jaře 1945 osvobození. Do vlasti se vrátil 23. května 1945 s americkými vojáky, kteří ho dopravili do Plzně, jako respektovaný a uznávaný bojovník proti fašismu.
Ještě v roce 1945 byl zvolen předsedou jihočeské krajské organizace ČSL a po parlamentních volbách v roce 1946, v nichž se již mohly volit pouze strany tvořící tzv. Národní frontu, ale stále ještě razící vlastní politiku, usedl za lidovce v poslanecké lavici tehdejšího Ústavodárného Národního shromáždění.
Komunistická strana Československa, která pod tehdejším vedením Klementa Gottwalda parlamentní volby vyhrála, se snažila infiltrovat ostatní politické strany svými agenty a přívrženci, kteří by jí pomohli na její cestě k uchopení absolutní moci. U lidovců byli takovými sympatizanty komunistů Alois Petr a právě Josef Plojhar, kteří představovali cosi jako levicovou frakci této strany.
Proměna v únoru 1948
Plojharovo vzájemné nadbíhání si s komunisty samozřejmě neušlo pozornosti ostatních členů strany, což vedlo třeba k tomu, že ho v únoru 1948 nikdo z ČSL neinformoval o plánu ministrů nekomunistických stran podat demisi na protest proti komunistickým změnám ve vedení Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie).
Tím, kdo Plojhara a Petra nakonec zasvětil do situace, tak byl Gottwaldův zeť a tehdejší ministr vnitřního obchodu za komunisty a pozdější ministr národní obrany Alexej Čepička. Plojhar se následně pokusil sesadit z funkce předsedy ČSL Jana Šrámka a účastnil se i vytvoření tzv. Ústředního akčního výboru Národní fronty, který měl v komunistické režii převzít moc ve státě. Plojhar se na jeho vzniku podílel i přesto, že to vedení ČSL svým členům zakázalo.
Lidová strana ho ještě stačila vyloučit, ale mezitím se únorový převrat dovršil. Prezident Edvard Beneš přijal Gottwaldovy návrhy, a ten pronesl na Václavském náměstí své slavné: "Právě se vracím z hradu."
Nekomunističtí poslanci se začali vzdávat svých mandátů a řada demokratických politiků rychle zamířila do emigrace, další byli okamžitě zatčeni. Mezi zadržené patřil i lidovecký předseda Šrámek. Novým předsedou se po vnitrostranickém převratu stal Alois Petr, s Josefem Plojharem coby místopředsedou po boku.
Ve službách komunistů
Na nastolení komunistické diktatury zareagoval odvážně arcibiskup Josef Beran, jenž v dubnu 1948 vyzval všechny kněze katolické církve, aby nepřijímali žádné politické funkce, a zakázal jim také kandidovat v květnových volbách, které již ani zdánlivě nebyly svobodné.
Plojhar coby kněz ani jednu z výzev svého arcibiskupa neuposlechl. Od Gottwalda přijal křeslo ministra zdravotnictví a do voleb kandidoval navzdory Beranovu zákazu.
Ten prokázal tvrdou, vpravdě beraní vůli. Přestože mu muselo být jasné, že se tím pouští do křížku s nepřítelem, jenž právě uchvátil absolutní moc, tedy s komunistickou stranou, nechal Plojhara suspendovat a následně i exkomunikovat z církve. Rozpoutal tím proti sobě štvavou mediální kampaň a čelil obrovskému nátlaku, aby vzal své rozhodnutí zpátky, ale neudělal to.
Komunistická vláda však nechtěla žádnou církevní nezávislost připustit. Na popud jejích představitelů tak byla v červnu 1949 založena s aktivní Plojharovou pomocí tzv. Katolická akce, což měla být církevní organizace závislá na státu, sdružující "vlastenecké" (tedy prokomunistické) kněží.
Díky Beranovu tvrdému a zásadovému odporu vůči této organizace, v němž ho podpořili i ostatní biskupové, však akce skončila fiaskem. Mezi veřejností si nezískala prakticky žádnou podporu, nedařilo se jí zakládat členské pobočky a své si k ní řekl i Svatý stolec, jenž svým výnosem exkomunikoval z církve všechny, kdo by do této organizace vstoupili nebo ji podporovali.
Komunisté nakonec nechali zásadového a vzdorného arcibiskupa Berana internovat a vliv církve začali likvidovat již neskrývaným terorem. Záminkou se jim stal tzv. čihošťský zázrak z prosince 1949, kdy se v Čihošti při kázání kněze Pavla Toufara nečekaně pohnul kříž v kostele. Událost vedla k Toufarovu zatčení a umučení ve vazbě a k vykonstruovanému procesu s řadou církevních hodnostářů. Následovaly policejní údery proti řeholním řádům (Akce K), vedoucí k dalšímu zatýkání a zmanipulovaným procesům.
Nejdéle sloužící ministr zdavotnictví a velký pijan
Ve všech těchto represivních opatřeních stál Plojhar pevně na straně vládnoucího režimu. Ještě v roce 1950 vedl navzdory své exkomunikaci jako kněz prorežimní manifestace na horu Říp a na Velehrad, od roku 1951 se však již církevní dráze vůbec nevěnoval a jeho kněžství bylo používáno jenom jako symbol sepětí církve s komunistickým státem.
To, čemu se Plojhar opravdu věnoval, byla politická kariéra. Zajímavé je, že se stal vůbec nejdéle sloužícím ministrem v československých dějinách - ve funkci ministra zdravotnictví totiž vydržel celých dvacet let, až do roku 1968, což se zvlášť z dnešního pohledu může jevit až neuvěřitelné.
Díky výborné znalosti řady cizích jazyků (uměl anglicky, francouzsky, rusky, německy, latinsky a domluvil se také v syrštině a v arabštině) byl také častým členem zahraničních delegací a hostem mnoha recepcí.
To u něj pomohlo rozvinout výrazný alkoholismus, k němuž měl dlouhodobé sklony. V knize Pavla Kosatíka a Karla Kaplana nazvané Gottwaldovi muži je zmiňována poznámka ministra kultury Václava Kopeckého z roku 1959, v níž si dělal z Plojharova pití nepokrytou legraci: "Ke známému přísloví, že je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství, Josífek Plojharů obvykle dodává husitské heslo: na množství nehleďte." Z té doby se také tradovala pověst, že Plojhar je jediný ministr, který dokáže přepít i sovětské kumpány.
Během obrodného procesu na jaře 1968, takzvaného Pražského jara, byl Plojhar zbaven funkce předsedy ČSL. Po invazi pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 obdržel od nového normalizačního vedení titul "čestného předsedy", ale do stranického života již aktivně nezasahoval. V roce 1976 byl zvolen poslancem za federální shromáždění, jímž pak zůstal až do své smrti. Smrti, která tak věrně odrážela celý jeho život.
36
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
