Cesta života. Před 80 lety dorazil do obleženého Leningradu po ledu první vůz

Přestože dnes je takzvaná Cesta života jedním z hlavních symbolů bezmála 2,5 roku trvajícího obležení Leningradu, její zprovoznění a zajištění nebylo vůbec jednoduché. Je třeba říci, že až do vypuknutí války se všechny dopravní komunikace cestě přes Ladožské jezero vyhýbaly. Jeho jihozápadní pobřeží, které doposud držely obležené leningradské vojenské jednotky, tak nebylo nijak vybaveno na to, aby se stalo přepravní stanicí pro tuny zásob určené k uživení mnohamilionového města.

Po vodě

Z Leningradu sice vedla k pobřeží Ladožského jezera jak železnice, tak silnice, ale železniční stanice na pobřeží odpovídala svým charakterem výletnímu místu, ne překladovému nádraží. Chybělo také odpovídající napojení na lodní dopravu - nebyl tu žádný nákladní přístav, nebyly tu sklady a nebylo tu ani spojení mezi železniční zastávkou a břehem jezera.

Blokáda Leningradu změnila válku. Hitler chtěl město zcela zničit, přepočítal se

Obležené město tak začalo uprostřed bombardování stavět. Ženisté i civilní odborníci hloubili za pomoci několika bagrů v jezerním dně přístupové plavební dráhy určené pro příjem nákladních lodí s velkým objemem nákladu, a kotviště, kde mohly být lodě během překládky nákladu deponovány. Od kotviště k hlavní železniční Okťjabrské trati byla do konce září vystavěna nová, několik set metrů dlouhá úzkorozchodná jednokolejka. 

Až do zamrznutí jezera obstarávalo zásobování pět jezerních a 72 říčních remorkérů a dalších zhruba 130 nákladních člunů, z nichž byly zásoby překládány na úzkorozchodnou trať, převezeny na Okťjabrskou železnici, odkud po další překládce putovaly přímo do Leningradu. Městu zůstalo k 1. říjnu 1941 k tomuto účelu něco přes 260 provozuschopných lokomotiv a přes 12 tisíc vagonů. 

Dalším komunikačním kanálem bylo letecké spojení, které představovalo až do zamrznutí Ladožského jezera významný zásobovací most.

Po ledu

Přípravy na vybudování tzv. ledové cesty přes Ladožské jezero byly zahájeny v říjnu. Mělo jít o deset metrů širokou vojenskou silnici s obousměrným provozem kolem Osinoveckého mysu, jehož maják sloužil ve tmě jako základní orientační bod. Od Osinoveckého mysu pak vedla ledová trasa přes Zelenecké ostrovy do přístavů Kobona a Lavrov.

Přímá cesta na smrt. Transport F z Brna vezl lidi do Minsku, z tisíce přežilo 13

Celá cesta přes jezero měřila zhruba 30 kilometrů, přičemž po pěti až sedmi kilometrech byla budována topná záchytná místa, kde se mohli řidiči a lidé evakuovaní z Leningradu ohřát. Dne 26. listopadu 1941 dostala trasa název vojenská silnice číslo 101.

Aby nákladní automobil naložený tunou potravin nebo jiného nákladu po jezeře projel a neprobořil se, musel být jezerní led po celé trase silný alespoň 20 centimetrů. Na Ladožském jezeře se takový led vytvoří za jedenáct dnů, pokud průměrná denní teplota činí minus pět stupňů Celsia, nebo za šest dnů, pokud je přes den v průměru minus deset. Mrznout začalo v listopadu - 17. listopadu byl led tlustý 10 centimetrů, o tři dny později se však už podařilo naměřit tloušťku osmnácticentimetrovou.

Ráno 20. listopadu 1941 byl z Vaganovského újezda u vesnice Kokkarevo vyslán na východní břeh Ladožského jezera prapor koňského přepravního pluku o celkem 350 spřeženích. Večer téhož dne dorazil do Kobony, kde naložil 63 tun mouky, s nimiž se v noci vydal na zpáteční cestu. Na břeh Ladožského jezera se dostal druhý den.

Pomáhal rozpoutat teror, ten ho smetl. Šéfa NKVD Jagodu odrovnal krvavý skrček

Na ledu už mezitím probíhaly zkoušky s prázdnými nákladními auty GAZ-AA, zvanými "polutorka" (podle nosnosti základního valníkového provedení, činící půldruhé tuny). Zkoušky dopadly úspěšně, náklaďáky se neprobořily. Náklad asi 70 tun potravin byl proto přeložen na 60 aut s připojenými saněmi a konvoj se postupně rozjel k Leningradu. Podle některých pramenů doputovaly první nákladní vozy do města ještě týž den, tedy 21. listopadu, podle dalších se tak stalo o den až dva později.

Zásoby nestačí

Do konce listopadu se podařilo do Leningradu dopravovat po ledové cestě něco přes sto tun nákladu denně. Začátkem prosince, když led zesílil, už to bylo kolem 300 tun a na přelomu roku 1941 a 1942 až tisíc tun.

I přes obrovské nasazení řidičů, kteří na ledové cestě denně riskovali život, však bylo toto množství nedostatečné - štáb Leningradského frontu původně počítal s tím, že bude možné do města dovážet dvojnásobek, tedy dva tisíce tun potravin denně.

Nebudeme dávat Čechům harampádí. Generál Leljušenko mnohým zamotal hlavy

Nedostatek jídla vedl v listopadu ke snížení denních potravinových dávek ve městě na pouhých 250 gramů pro dělníky a 125 gramů pro jejich rodinné příslušníky, kancelářské pracovníky a děti, což tak tak stačilo k přežití.

Velká část z více než milionu civilistů, kteří během obléhání přišli o život, připadla právě na onu první zimu z roku 1941 na rok 1942. Podle některých odhadů představoval počet mrtvých od prosince 1941 do února 1942 asi čtvrt milionu lidí.

Led však také posloužil desetitisícům leningradských obyvatel k úniku z tohoto pekla. Jen během této zmiňované zimy přes něj bylo evakuováno kolem půl milionu lidí, většinou žen, dětí a starců.

Cesta života, ale také smrti

Podmínky na ladožské "Cestě života" byly od začátku velmi kruté a dramatické. Ilustruje je to, že jen za první týden do 29. listopadu se na této trase probořilo celkem 52 vozů. Neustálé riziko utopení vedlo řidiče k tomu, že nezavírali dveře od kabin, aby stačili vyskočit, někdy dokonce řídili vůz vestoje na schůdcích.

Nebyl to však jen slabý led, co je ohrožovalo. Velké ztráty přinášely také nepřetržité nálety Luftwaffe. Přestože nepřátelské bombardéry odráželo téměř 350 sovětských protiletadlových děl a kulometů a vzdušný prostor nad jezerem bránili také stíhači sovětského 13. stíhacího pluku, vyžádaly si německé letecké útoky na kolony i na cestu samotnou tisíce lidských životů.

Masakr v Pevnosti IX: Jakmile nacisti zavřeli za Židy vrata, nebylo cesty zpět

Zajištění dopravy přitom nebylo možné bez spolupráce mnoha složek tehdejší leningradské obrany. Na tloušťku ledu a případné vyztužení trasy dohlíželi potápěči, z cesty se neustále odstraňoval padající sníh, aby náklaďáky nazapadly, na jezeře sloužilo asi 350 regulovčíků, kteří řídili dopravu, a po cestě fungovaly zdravotnické i technické pomocné stanice.

I tak se ale řidičům stávalo, že sjeli z cesty, zapadli a zmrzli, protože zimní vichřice vyježděnou trasu i veškeré navigační značení rychle zakrývaly.

Blokáda Leningradu skončila až 27. ledna 1944, kdy se vojskům Leningradského a Volchovského frontu podařilo po několikadenní operaci prolomit frontu na všech důležitých komunikačních uzlech. Šlo o jedno z nejdelších obležení v lidské historii, které trvalo neuvěřitelných 900 dní. Z 3,2 milionu lidí, kteří žili v Leningradě v září 1941, se jich uvnitř obleženého města dočkalo tohoto okamžiku jen asi půl milionu.