„Na stavbu bunkru jsem jezdil pomáhat denně. Míchali jsme beton a stěny prokládali ocelí. Byli jsme přesvědčeni, že tudy se k nám Němci nedostanou a věřili jsme, že zemi ubráníme. Mnichov pak byla zrada a bezmoc,“ vzpomínal už před lety Jaroslav Badin, jeden z těch, kteří před druhou světovou válku pomáhali stavět vojenská opevnění v okolí Moravského Krumlova.

Po Mnichovu byl totálně nasazen a musel pracovat na německých vojenských stavbách v okupované části Ruska a poté i přímo v Německu. Bunkr, který pomáhal stavět vlastníma rukama, pak alespoň ukazoval vnukům. „Nikdy se z něj nevystřelilo. Odevzdali jsme ho bez boje,“ dodával smutně.

Kolik lidí linii opevnění tehdy stavělo dnes nikdo neví. „Nebyli tu jen místní, na Znojemsku pomáhaly i roty třeba ze Slovenska,“ říká Vítězslav Vítek, který se pomáhá starat o pěchotní srub Zahrada v Šatově, jenž je dnes přístupný veřejnosti.

Bez jediného výstřelu musela československá armáda předat německým jednotkám stovky vojenských pevnůstek na naší jižní hranice. Ty začaly vznikat už v roce 1936, po takzvaném anšlusu Rakouska. „Na území od Vratěnína po Pohořelice vyrostlo od roku 1936 do roku 1938 okolo tří set padesáti bunkrů, součástí opevnění mělo být i jednačtyřicet větších srubů. Těch bylo dokončeno jen šest, z toho pět na Znojemsku. A z nich byl jediný srub Úvoz u Šatova vojensky obsazen Československou armádou. Spolu s dalšími menšími bunkry ho měl bránit čtyřiadvacátý pěší pluk ze Znojma, kterému velel Jiří Jaroš. Vojáci se ale po Mnichovské dohodě museli přes Znojmo stáhnout do Moravských Budějovic, Jaroměřic a Jemnice. A Jaroš byl za svou odbojovou činnost popraven,“ doplňuje Vítek smutná fakta.