„Jak jsem se dostal k dobrovolným hasičům? No přece dobrovolně,“ odpovídá muž s šibalským úsměvem. Jan Čada od mládí sportoval. Věnoval se fotbalu i hokeji. Při hokeji přišel o zuby. „Nejvíc jsme toho nahrál na vojně, sloužil jsme v Trenčíně, kde jsme hrál za Duklu,“ vzpomíná Čada.

Pamětník z Višňové už před vojnou pracoval s hasiči. Za třiapadesát let služby u sboru byl u nesčetných zásahů, kdy hasiči zachraňovali majetky lidí. „Hasili jsme stodoly, byli jsme u lesních požárů, bylo toho opravdu hodně,“ vypočítává zasloužilý hasič, který byl zklamaný z malé účasti na slavnosti. „Na to, kolik je tu oceněných, jsem čekal, že přijde víc lidí. Vždyť jenom kolik je rodinných příslušníků všech hasičů..,“ posteskl si čilý sedmdesátník.

A už po očku sleduje, jak se bude mladým hasičům dařit v přátelské soutěži, která zpestřila sobotní odpoledne v centru Višňové. „Samozřejmě jim fandím, navíc ve sboru jsou moji dva vnuci, jsou prostě po mně,“ usmívá se Čada. A jeho paní dodává: „Když jsme byli mladí a měli jsme tři děti, věčně nebyl doma. Buď byl u hasičů nebo u myslivců a já byla sama s kočárama. Dneska už je všechno pryč,“ směje se Ludmila Čadová. Společně se dnes starají o hospodářství, ale radost jim především dělá osm vnoučat.