O jakou soutěž vlastně jde? Když si pořadatelé položili otázku, jakou ženu vlastně hledají, dostali se k těmto odpovědím: „Hledáme dámu, která je svobodná, nebo zadaná, dámu, která má děti, i takovou, která je bezdětná. Dámu, v jejíž společnosti je velmi příjemné pobývat, a zároveň cítíte, že v této společnosti být chcete. Dámu, která nikdy nemá potřebu dělat ze sebe někoho lepšího, než je. Dámu, která je seriózní, spolehlivá, upřímná, elegantní, pomáhá a neubližuje, nepodráží, neintrikuje,“ informovali pořadatelé soutěže na webu Dáma roku.

Letos takovou ženu našli právě v osobě architektky žijící a pracující v Praze Hany Benešové. Deníku vítězná dáma poskytla exkluzivní rozhovor.

Na konci minulého měsíce jste vyhrála soutěž Dáma České republiky 2023. Proč jste se do této soutěže přihlásila?

Chtěla jsem si splnit dětský sen. Jako malá holka jsem snila o tom, že budu zpěvačkou. Když nebyli naši doma, stála jsem na schodišti a zpívala. Byla tam skvělá akustika a já si představovala, že jsem na jevišti a zpívám plnému sálu. Přitom jsem neustále sledovala oknem ulici, jestli se rodiče náhodou nevrací domů. Když pak najednou zarachotil klíč v zámku, okamžitě jsem přestala se svojí produkcí a utekla do svého pokoje.

Podle toho, co říkáte, to vypadá, že jste docela plachá…

Ano i ne. Mám ráda dobrodružství a jsem občas i odvážná.

Rozsvícení vánočního stromu je pokaždé vyhledávanou událostí pro obyvatele Znojma i návštěvníky bydlící v okolních obcích.
Janek Ledecký, rakouští čerti a zabijačka. Znojmo chystá bohatý adventní program

Proč vás tolik přitahuje právě zpěv?

Pro mě zpěv znamená něco opravdu výjimečného, řekla bych až posvátného. Vnímám ho jako takový hlas duše. Něco, co jde přímo z vašeho nitra. Asi proto jsem dlouho nechtěla, aby mě někdo slyšel zpívat.

A teď už vám zpívání na veřejnosti nevadí?

Začala jsem na sobě pracovat. Asi před sedmi lety jsem chodila na individuální zpěv. Byla jsem opravdu hodně stydlivá. O zpěvu jsem si s lektorkou chtěla raději povídat. Nemohla jsem se ztotožnit se svým hlasem. Pamatovala jsem si úplně jiný hlas z mého zpívání doma na schodišti. Po nějaké době jsem měla pocit, že to nikam nevede a že bude pro mě lepší zkusit zpěv ve sboru, protože tam se nebudu slyšet… Tak jsem začala chodit do sboru. Bylo to takové zpívání pro radost. Sešly jsme se většinou ve čtyřech až šesti. Byl to malý sboreček pod taktovkou skvělé zpěvačky Radky Říhové Topinkové.

Vraťme se zpátky k soutěži. Co jste měla připraveného za volnou disciplínu?

Zpěv s divadelní etudou. Měli jsme na vystoupení devadesát vteřin. Je to docela hodně času a já jsem nechtěla lidi v hledišti nudit. Ke zpěvu jsem si vymyslela krátký příběh. Hraji již třetím rokem v divadle Procity a něco jsem se už naučila. Divadlo vás nejen připraví na různé životní situace, ale i skrze divadelní role poznáte lépe sami sebe.

Připravovala jste se na svoji volnou disciplínu? Jak?

Nejsem zpěvačka, a tak bylo nutné začít brát zpěv skutečně vážně. Chodila jsem na hodiny zpěvu k výborné sopranistce Tereze Smolákové. Také jsem si koupila knihu Dech od Jamese Nestora. Tu jsem studovala do detailu. Takže když jsem pak Terezu zahrnovala svými zkoumavými pohledy a dotěrnými dotazy ohledně jejího dýchání při zpěvu, nejednou byla překvapená, jak vážně to beru. Hodně se mnou také pracovala na výrazu, který je nedílnou součástí každého zpěváka. Chvílemi jsem měla pocit, že dělám neustále dokola stejné chyby a že se nikam neposouvám. Tereza byla naštěstí trpělivá. Musely jsme mimo jiného také společně hledat řešení, jak zaměstnat moji hlavu, abych pořád něco neanalyzovala. Takže do pravé ruky mlýnek na sůl jako mikrofon, levou rukou malovat něco ve vzduchu, chodit kolem kuchyňského ostrůvku. A aby toho nebylo málo, tak na mě při zpěvu každou chvíli volala rozsviť, protože jsem se u toho tvářila jako bubák. Byla to tvrdá práce a já jsem ráda, že jsem měla příležitost si to vyzkoušet. Nyní se dívám na všechny zpěváky úplně jinak. Není to jen zábava, ale i velká dřina. Když něco dělám, tak chci, aby to bylo dokonalé.

Kdo je Hana Benešová
Narodila se v roce 1975 ve Znojmě. Do čtrnácti let bydlela s rodiči v Kuchařovicích, během studií na SPŠ stavební a na fakultě architektury VUT žila v Brně. Po vysoké odešla do Prahy. Do Kuchařovic a Znojma se pravidelně vrací za rodinou a za přáteli. Čtvrt století žije s jedním partnerem. Má dvě děti, kluka a holku. Jejími koníčky jsou architektura, cestování turistika, jóga, běh, divadlo, zpěv, tanec, snowboard.

Věřila jste, že tuto soutěž vyhrajete?

Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Zaměřila jsem se jen a jen na svoje vystoupení. Chtěla jsem si ho užít, jak nejlépe to půjde. A to se mi, myslím, povedlo. Vítězství v soutěži Dáma České republiky pro rok 2023 je pro mě odměnou za čas, který jsem přípravě a vlastně celé soutěži věnovala.

Kdo s vámi na vašem soutěžním vystoupení spolupracoval?

Ráda bych touto cestou poděkovala kytaristovi Tomáši Miksovi za to, že do toho se mnou šel. Chtěla bych také poděkovat Lucii Junkové a celému týmu Stockholmdream production za to, že jsem měla příležitost splnit si jeden dětský sen.

Česko zpívalo koledy s Deníkem po celé jižní Moravě i v předchozích letech, podívejte.
Vánoční atmosféra na Znojemsku. Blíží se oblíbená akce Česko zpívá koledy

Jak se na nápad jít do soutěže díval váš partner?

Mému muži patří také obrovské díky. Je totiž mým největším kritikem při všem, co dělám. Skvěle vše zvládly také naše děti, vydržely ten náročný rok se mnou.

A jaká je vlastně vaše profese?

Jsem architektka. Jsem bytostně přesvědčená, že prostředí, ve kterém žijeme, nás zásadně ovlivňuje. Proto je i podle mého názoru správná architektura tak potřebná a důležitá. Mám moc ráda rekonstrukce, protože při těch se často dá najít nečekané a neobvyklé řešení. Při práci mě velmi baví spojování starého a nového. Dělám většinou rodinné domy na míru, a to od návrhu až po autorský dozor při samotné realizaci. Každému klientovi se věnuji individuálně, dokonalé řešení pro jeho unikátní situaci a potřeby vždy hledáme společně.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Vývar za bůra a guláš za patnáct. Retro ceny na jihu Moravy lákaly davy lidí

Zdroj: Deník/Jan Charvát