Do jedné z nich přivedli na počátku padesátých let také dnes čestného občana Znojma Josefa Vlasáka. „Tehdy mne požádal kamarád, jestli bych jej neodvezl za hranice. Dnes už nevím, jestli se prozradil ten kluk sám, nebo jak se o tom estébáci dozvěděli. Ještě než došlo k samotné akci, přišli si pro mne a odvedli mě k výslechu na Horní Českou, kde dnes sídlí zvláštní škola,“ uvedl Vlasák.

Vitální důchodce, který pamatuje Znojmo od Hitlera do dnešních dní vzpomíná, co ho nakonec zachránilo. „Výslech nebyl nic příjemného. Nechali si mne tam půl dne, když jsem na chvilku usnul, kopli do mne. Za trestný čin mi tehdy hrozilo vězení. Jenže ve třiapadesátém zemřel Gottwald a také Stalin. Přijel za mnou estébák z Orlí ulice v Brně a řekl mi, že mám štěstí, že díky amnestii do vězení nepůjdu,“ zavzpomínal Vlasák.

Podstatně horší zkušenosti s estébáky má bývalá učitelka ze znojemského gymnázia Jiřina Čechová. „V roce 1968 jsem byla na krátkodobém pobytu ve Francii. Když jsem se vrátila, odvedli mne estébáci na výslech na krajzák. Ptali se mne na to, co jsem ve Francii dělala a co všechno jsem tam slyšela a zažila. Já jim řekla, že nešlo o nic protisocialistického. Že nechápu, o co jim jde, že šlo o čistě ekumenickou věc. Ti dva mi řekli, že jsem naivní, že v takových akcích vždycky něco protistátního je. Na jména těch estébáků si nevzpomínám. Myslím si dokonce, že byli z Brna,“ zavzpomínala Čechová, která nedávno získala Ocenění Paměti národa.

Podle bývalé učitelky byli komunističtí estébáci a jejich přisluhovači prakticky všude. „V roce 1968 přišli do školy, kde jsem učila a jednali s námi o našem postoji k textu článku 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Řada z učitelů, kteří museli na pohovor do ředitelny řekla, že s Vaculíkem souhlasíme. Odešli s nepořízenou, ale od té doby byl znojemský gympl hledáčku komunistické policie.

Své zkušenosti s policií za totality a určitou perzekucí má také například známý znojemský muzikant Jiří Jonáš. „Byla to klasika. Když mne třeba chytili lehce zkouřenýho, odvezli mě, dostal jsem nakládačku a pokutu a bylo to. Otravovali nás kvůli tomu, jaké texty v písničkách zpíváme, ale připadalo mi to spíš jen že to dělali kvůli čárce. Prostě nás hlídali. Občas mě odvezli na Jarošku, dostal jsem pár facek a zase mne pustili. Byla to klasická perzekuce kvůli hudbě, kterou režim neměl rád. Chodili jsme jinak oblékaní, než vychovaní mládež, měli jsme delší věci a už tím jsme byli podezřelí. Občas jsme provokovali nějakým pálením vlajky a policajti nás honili třeba kolem Bílého domu. To mluvím o osmdesátých letech minulého století. Pak přišla revoluce,“ přiblížil osobní zkušenost Jonáš.

close Pro zvětšení klikněte. info Zdroj: DENÍK zoom_in Zatímco jména některých znojemských komunistických funkcionářů osmdesátých let lze bez problém najít na internetu, po jménech estébáků se slehla zem. O jednom z mála mluví například Místa paměti národa. Mluví se zde například o Františkovi Muchovi, který v roce 1948 zastával funkci šéfa StB ve Znojmě. Ten údajně pomohl bývalému pražskému profesorovi Milošovi Knorrovi při jeho útěku za hranice.

Zájemce o rozsáhlou činnost StB se například z webu Policie České republiky dozví, že pod StB spadala i všechna oddělení pasové kontroly na hranicích. To znamená, že na Znojemsku byli příslušníci StB na každém bývalém hraničním přechodu.

Podle znojemského historika Jiřího Kacetla zpracování novodobé historie dob totality na Znojemsku na ucelené zpracování teprve čeká. „V dílčích studiích toto téma zpracovává Ústav pro studium totalitních režimů. Jde zatím o sondy v podobě lidských příběhů. Zpracování komplexní monografie na toto téma naprosto chybí a čeká například na mladého studenta či badatele, který bude schopen se na celé téma podívat nezávisleji,“ podotkl Kacetl.