Napoleonské války jsou velikým tématem a mezníkem evropských dějin. Krvavé boje a strádání se nevyhnuly ani Moravě. Většina z nás si jistě vzpomene na proslulou slavkovskou bitvu tří císařů z prosince 1805, kde rakouská a ruská vojska na celé čáře podlehla geniální taktice Napoleonově.

Pro naši podunajskou říši to tehdy byla již třetí prohraná válka od vypuknutí Francouzské revoluce (1789). Co však v učebnicích školního dějepisu vesměs chybí, je zmínka o bitvě znojemské, ke které došlo tři a půl roku po Slavkovu. Pojďme si ji proto přiblížit.

Napoleon Bonaparte, od roku 1804 samokorunovaný císař Francie, dokázal po Slavkovu mocensky ovládnout značnou část evropského kontinentu. V roce 1806 drtivě pokořil Prusko, které mělo až do té doby pověst neporazitelnosti, a stal se pánem Německa. Rok nato porazil znovu ruského cara a zavázal si jej ke spojenectví. Jediný, kdo zůstával nepokořen, byla Velká Británie, jejíž vojska a lodě bojovaly proti francouzské okupaci Španělska.

Byly to právě britské peníze, které ve Vídni v předjaří 1809 podnítily touhu pomstít ostudnou slavkovskou porážku a zlomit francouzskou hegemonii v Evropě. Čas se zdál být příhodný: Napoleon byl zaměstnán boji ve Španělsku a v Německu doutnal plamínek protifrancouzského odporu.

Při vyhlášení války 8. dubna 1809 rakouský císař a český král František I. poprvé důrazně apeloval na vlastenectví, a to jak vůči Němcům, tak i Čechům.

Naše vojska, zotavená reformami vrchního velitele arcivévody Karla, císařova bratra, nadějně postupovala směrem na jih do Itálie, na sever do Mazovska a zejména na západ do Bavor.

Nicméně přílišná opatrnost arcivévody Karla v porovnání s energickým velením Napoleonovým vedla ke ztrátě počáteční výhody a prvním porážkám. Rakušané se museli stáhnout z Bavor a co nejrychleji ustupovat k Vídni. Nepřítel však byl rychlejší: hlavní město na Dunaji padlo v půli května do rukou francouzského císaře.

Nic však nebylo ztraceno. V bitvě u Aspernu a Esslingu, na dohled od Vídně, arcivévoda Karel dokázal Napoleona poprvé na celé čáře porazit.

Získané výhody ale opět nevyužil a poskytl nepříteli více jak měsíc na to, aby zkoncentroval své síly. Na počátku července došlo u Wagramu ke krvavému střetnutí, ve kterém Napoleon nakonec ovládl pole.

Rakouský ústup z bojiště směrem ke Znojmu a Mikulovu však byl natolik spořádaný, že válka pokračovala a k finální konfrontaci došlo až za rakousko-moravskou hranicí.

Bitva u Znojma ve dnech 10. a 11. července 1809 byla vedena za pochodu. Arcivévoda Karel, veden touhou zachránit jádro své armády nepoškozené, nechal oddíly i nadále ustupovat dále na Jihlavu a u Znojma zaujal výhodné obranné postavení.

Do žádné mohutnější protiofenzívy se neodvážil, byť měl v první den bitvy značnou početní výhodu. Francouzský generál Marmont byl totiž u Znojma sám. Císař Napoleon s hlavními silami ještě nedorazil. I v druhý den bitvy, kdy začala být nepřátelská převaha znát, si zachovali naši vojáci respekt.

O odvaze, s jakou zejména Leiningenův prapor granátníků či zeměbrana hraběte Salise bránila předpolí Znojma, se v místním prostředí vyprávělo ještě desítky let poté.

Ochota ke smíru byla nakonec oboustranná. Napoleon věděl, že další prodlužování války ani jemu neprospívá, a tak se soumrakem druhého dne souhlasil se zastavením bojů. Zplnomocněnci obou stran pak dojednali nad ránem 12. července v Červeném dvoře v Suchohrdlech příměří, jež do evropských dějin vstoupilo pod pojmem L´armistice de Znaïm.

Na pláních před Znojmem leželo okolo devíti tisíc mrtvých a raněných. Budovy všech znojemských klášterů se proměnily ve vojenské špitály.

Uzavření příměří sice zamezilo dalšímu bezbřehému rabování a násilnostem na civilním obyvatelstvu, Znojemský kraj a Brněnský kraj však byly podle ujednání odtrženy od Moravy, podřízeny francouzské správě a vojensky obsazeny. Velitelem Znojma se sídlem v Daunově paláci na Dolním náměstí se stal Jean-André Masséna, jeden z nejschopnějších Napoleonových maršálů.

Francouzská okupační správa uvalila na všechna panství vysoké kontribuce a jiné požadavky, jejichž neplnění trestal Napoleonův krajský intendant značně bezohledně. Na druhou stranu se dozvídáme o případech, kdy se okupační moc nechala na základě proseb místních úřadů obměkčit k úlevám.

V běžném kontaktu francouzských a německých vojáků s místním obyvatelstvem nedošlo díky stannému právu k žádným velkým excesům. Ve vzpomínkách pamětníků převládá hodnocení spíše nekonfliktního soužití.

Nespokojenost naši předkové vyjádřili skrytým bojkotem, pasivitou a oddalováním dodávek. V opačné rovině víme i o mnoha případech, kdy si místní podnikavci díky zvýšené poptávce francouzského mužstva přišli k velkým výdělkům.

Nepřátelskou okupaci ukončila na začátku listopadu 1809 mírová smlouva, uzavřená po vypjatém vyjednávání ve vídeňském Schönbrunnu. Vyčerpání místních zdrojů po odchodu okupantů mělo za následek ekonomickou i společenskou stagnaci celého Znojemského kraje až do první poloviny devatenáctého století.

JIŘÍ KACETL (autor článku je zaměstnancem Jihomoravského muzea ve Znojmě)